Pocit bezradnosti a zoufalosti. Berlínská výstava Eda Atkinse apeluje na svět zahlcený technologiemi

9. listopad 2017

Nová díla výrazného představitele současné umělecké generace je možné vidět i slyšet v berlínském muzeu umění Martin-Gropius-Bau. Výstava Old Food potrvá do 7. ledna.

Gigantické batole, postarší muž v černé kapuci a afektovaný mladík ve tmavě fialovém kostýmku. Tři ústřední postavy, které spojuje jedna skladba, digitální charakter, ale také rušivý realismus stejně jako substanční odpornost nebo pocit hniloby. Výstava jednoho z nejvýraznějších představitelů současné umělecké generace, Eda Atkinse, se nedávno otevřela v berlínském muzeu umění Martin-Gropius-Bau.

Doposud nejvelkolepější a energeticky nejnáročnější expozici své kariéry Atkins zastřešil pod názvem Old Food, tedy v překladu Staré jídlo. Ale kdo očekává spojitost se zkaženým jídlem nebo potraviny po datu expirace, bude zklamán.

Pětatřicetiletý Brit, žijící momentálně díky stipendiu už dva roky v Berlíně, se totiž i zde, stejně jako ve svých předchozích dílech, zabývá otázkou všudypřítomných médií, kterou prezentuje prostřednictvím videoinstalací, počítačově vygenerovaných filmů, animací a obrazových zobrazení světa.

Podívejte se na oficiální upoutávku k výstavě:

Berlínskou výstavu, kterou stvořil přímo pro prostory muzea, staví na alegorickém potenciálu své specifické videoestetiky a zapojuje se do odvážných témat, jako je touha, historie, melancholie nebo hloupost. Ovšem jak sám Ed Atkins podotýká, jeho odkaz na spojení „staré jídlo“ je jasný:

„Je tam všude. Je to podobné, jako když začnete rozebírat metafyzickou poezii, ve které je jedna miniaturní věc, což by bylo právě třeba slovo staré, které se pak stane tím, z čeho pak vytváříte svět. A podobně je to i se spojením staré jídlo. Vyplývá z něj spousta věcí jako třeba kostýmy. Je v něm spousta historie a také spousta fikce a současnosti. Jsou to tak jednoduchá slova, která ovšem vyvolávají spoustu zmatku.“

„Je tu ale jedna zásadní věc, která na této výstavě chybí, a to jsou reálná těla. Jsou zde jen prázdné kostýmy a animace. Jediná skutečná těla představují návštěvníci, takže ti pak dodávají závěrečný prvek do prostoru.“

Ed Atkins se proslavil především svými videoinstalacemi s avatary, vytvořenými speciální technikou zachycující dynamiku pohybu. A v podobném duchu jsou vytvoření i tři hlavní protagonisté současné výstavy.

Ti se navzdory vysoké ostrosti a uvěřitelné vizuální humanitě vyznačují společnými, ovšem nepříliš lidskými rysy: slzy, stékající po tváři, připomínají průhledné želé, které zalézá do nosních dírek, nebo se drží trvale u očních víček. Zvuky, které produkují, by se daly charakterizovat jako nepřirozené slintání, chroptění, mlaskání nebo groteskní žbrblání.

Tím vším vzbuzují lítost, údiv i odpor. Atkins tak ve své vykonstruované hyper-realitě umisťuje diváka do nálady mezi sněním a rozčarováním, skutečností a světem fantazie a také balancuje na hranici mezi střízlivostí a znechucením.

Ed Atkins na své loňské výstavě Safe Conduct:

Na začátku celého animovaného příběhu, prezentovaného na výstavě, vypadá vše jako idylka: do studeného betonového pokoje skrze kulatý otvor dopadá pruh hřejivého slunce. Ve dřevěné útulné chatrči příjemně praská oheň v krbu. A pohled na velkolepou zahradu uprostřed parného léta vzbuzuje pocit poklidu a pohody.

Za 30 let Češi nepochopili význam grafického designu

Vény skicák, jedinečná publikace, která obsahuje 90 skic grafických odpadů

V Čechách sice vzniká grafický design na špičkové úrovni, přesto jej většina firem neumí docenit a výsledkem pak bývá především bizarní materiál pro web Grafický odpad.

Tedy do té doby, než se přiřítí polonahé batole a neomaleně v chatrči porozbíjí vše, do čeho doslova narazí, připlazí se po prašné cestě v zahradě umírající muž, zahalený do černého pláště, nebo vpadne otvorem na betonovou podlahu mladík ve fialovém kostýmu, aby pak všichni usedli k pianinu a vyloudili z něj několik smutných tónů. Každý svým ojedinělým způsobem.

Co je ovšem oproti jiným předchozím pracím odlišné, je jakási extrémní pomalost. Svižnou hudbu, která se v Atkinsových dílech většinou ozývala zpovzdálí, tentokrát vystřídal hluboce smutný klavírní kus.

„V předchozích dílech se často objevovaly popové skladby či hospodské písně, které měly jakýsi emocionální náboj, ale od posledního díla slyšíme vždy jen jednu kompozici, které se vše podřídí. V případě Old Food rytmus a základní hudební strukturu tvoří skladba švýcarského skladatele Jürga Freye nazvaná Extended Circular Music číslo 2,“ vysvětluje kurátorka výstavy Lisa Marei Schmidt.

Pomalá hudba v podobě redukovaného, ryze jednoduchého instrumentálního kusu podle ní mění také chod děje videoinstalací: „Zpomalená hudba se odráží i skrze pomalý sled obrázků. A jako pozorovatel díla je člověk zpomalen. Dílo odkazuje na dřívější filmy a objevují se v něm i citáty z nich.“

Už u vstupu výstava vyvolává pocit bizarnosti. Velké množství led obrazovek pospojované do velkého obdélníkového formátu střídají velikostně méně velkolepé a uprostřed výstavných prostor stojí řady historických kostýmů z fondu Německé opery v Berlíně.

Poslechněte si, jak o své tvorbě nedávno hovořil sám Atkins:

„Kostýmů, o kterých se teď bavíme, se zde nachází přes šest tisíc a jsou vystaveny na délce 280 metrů. Vybral je sám Ed Atkins,“ pokračuje kurátorka. „Nutno podotknout, že jsou to na míru vyrobené unikáty. A skrze to, že se jich můžeme dotýkat, a skrze pozici, v jaké stojí směrem k digitálním světům, současně představují intenzivní fikcionalitu, blízkou těmto digitálním obrazovým světům.“

O kosmos hino kalo. Výstava o romském umění Vesmír je černý překonává zažité stereotypy

Ladislava Gažiová

Moravská galerie v Brně zahájí 2. listopadu výstavu Vesmír je černý, která vznikla z iniciativy sbírkového fondu Muzea romské kultury. Poslechněte si rozhovor s autorkou projektu, malířkou Ladislavou Gažiovou.

Zatímco pro Atkinse jsou historické kostýmy Aidy či Prodané nevěsty něco jako „objet trouvé“, tedy běžné předměty hodné umělecké hodnoty, pro druhý největší německý operní dům jsou to jen součásti každodenní praxe. A jak dodává Lisa Marei Schmidt, v prostorách expozice Old Food plní i další funkci:

„Pro Atkinse to nejsou jen dráždivé vizuální kompozice, ale také akustická řešení. Působí totiž jako zvukové tlumiče, aby zvukové stránky jeho instalací fungovaly správně. Zvuk je, jak víme, v jeho práci velice důležitý. Na práci Eda Atkinse mi vždycky přišlo zajímavé, že se zabývá konkrétními technickými problémy a jejich řešení se často pak stává součástí děl.“

Prolétněte rychle část výstavy:

Atkinsovy počítačově vytvořené příběhy vytvářejí pocit nucené umělosti s neuvěřitelně lidskou ostrostí, kterou zobrazuje až do odzbrojené blízkosti. Nepřímo popisuje osamocení postav v útulných a na první pohled příjemných prostředích. Přestože vše probíhá s až možná nudící pomalostí, dokáže vyvolat intenzivní emoce i mumifikovaný pocit bezradnosti a zoufalosti. Právě před těmito stavy, vyvolanými současným světem všudypřítomných technologií a médií, Ed Atkins varuje.

Výstavu Old Food v berlínské budově Martin-Gropius-Bau můžete zhlédnout až do 7. ledna 2018

Spustit audio