Po zarostlých stezkách Knuta Hamsuna

V průběhu vyšetřování pobýval Knut Hamsun v nemocnici, v domě s pečovatelskou službou, určitou dobu strávil i na univerzitní psychiatrické klinice v Oslo...Lékaři ve svých pozorováních došli k názoru, že není duševně chorý, tedy zbavený odpovědnosti za své činy, nicméně má „trvale oslabené duševní schopnosti.“ Na základě tohoto lékařského nálezu byl zproštěn žaloby ve věci vlastizrady. Spisovatele diagnóza i soudní závěr rozezlily a odpověděl po svém. Jednak se dožadoval obnovení procesu, a jednak vydal autobiografickou knihu črt a vzpomínek z poválečné doby. Když kniha vyšla, bylo jasné, že o jejím devadesátiletém autorovi nelze tvrdit, že je duševně oslabený.

Ukázka (z překladu Veroniky Dudkové): „Jsem policii vděčný, že tu jsem, je to pro mne to pravé místo. Starobinec je velká stavba, hodná velké obce. Je tu administrativní budova, různé kanceláře, lidová knihovna, denně sem chodí pošta, je tu telefon, rádio a mnoho lidí, kteří sem přicházejí za svými záležitostmi, a vně tohoto střediska celá země.... Protože mi nedovolili číst noviny, dostával jsem se k nim potajmu. V nemocnici to pro mne bylo obtížné, ale s vypraným prádlem z domova mi ve zvláštních balících přece jen různé noviny chodily, a tak jsem se dozvěděl něco o tom, co se děje, a poprvé jsem četl i o německých zvěrstvech v naší zemi. Tato prádelní cesta sice zanechala v mých vědomostech velké mezery, ale nezůstal jsem úplným ignorantem. Tady ve starobinci mi to jde snáz, každý den si v kuchyni mohu přečíst Grimstadbladet, a to je velká pomoc. Vůbec je tady všechno snazší, ředitelka je chápavá, veselá dáma... Jediné, čeho pro mne nedosáhne, je přízeň knihovníka. To nedokáže. Je absolventem učitelského ústavu a nechce mi z lidové knihovny půjčit jedinou knihu. I když jsem možná některé z nich napsal. Nevím.“

Výběr z knihy Po zarostlých stezkách připravila Dagmar Oravová, v režii Aleše Vrzáka účinkuje Otakar Brousek. Vysíláme v rámci Severského roku na Vltavě.