Plyšové morče

Rozumí se samo sebou, že s nějakým miniaturním přívěskem jeden velkou parádu nenadělá. Ani takový ten leopard v životní velikosti není úplně vhodný, protože před jeho rozměry by kolemjdoucí, místo aby se ohlíželi, spíš uctivě ustupovali do pozadí. Chce to něco mezi. Ideální bude morče, pěkně strakaté a jen asi třikrát naddimenzované, jako ho tuhle v jakémsi dámském magazínu navrhovali k ušití.

Zatímco vystrojená dáma nebo elegán, které míjíme na ulici, podnítí kromě chvilkového vykroucení krku letmou myšlenku „tady to někomu sluší“, případně „tu tašku chci taky“, plyšové morče probouzí mnohem bohatší představivost. Proč u všech všudy to morče má?! Asi jí straší ve věži. Jaká to bude diagnóza? Nebo má malé dítě. Malou roztomilou holčičku. Ta má narozeniny. Dostane morče a bude oslava. Jestlipak bude mít dort se svíčkami? Anebo má sama narozeniny. V práci si z ní vystřelili. Mít vtipné kolegy, to se cení. Nebo se tu možná někde sbírá na charitu. Nějaká povodeň? Zemětřesení? V televizi nic nebylo. Musím si konečně jednou koupit noviny…

Bedlivým pozorováním jsem mezi dospělými, kteří na veřejnosti sem tam nosí plyšáky, detekovala několik vyhraněných skupin. Je to něco jako proslulý „Saturninův koblihový test“. Jedni ty hračky nejspíš přenášejí opravdu jen proto, že se je chystají darovat tomu či onomu dítěti – i když přiznejme si, kdo z nás se někdy nevypravil do hračkářství pod záminkou narozenin nějakého toho vzdáleného synovce a nestrávil tam před plnými policemi násobně víc času, než bylo nutné? Pak jsou tu lidé sympatizující. „To je ale krásná panenka!“ povídá mi paní v metru, něco kolem padesátky, když vezu načančanou porcelánovou pannu, kterou moje dcera „určitě potřebuje“ za vysvědčení. Společně obdivujeme: panenka má krásné tmavé lokny, dokonalý kabátek, má také botičky, a z pravé kůže prosím! A potom tu máme ty, kdo se ke své lásce k plyšovým morčatům hlásí otevřeně a hrdě.

Pravda, častěji než o morčata jde o medvídky. Nebo o vláčky. O staré hračky. O hračky vůbec. Měnínská brána v Brně dává azyl desítkám hraček, které výtvarnice Milada Kollárová zachránila třeba i od popelnic. Nebo si je odnesla od původních majitelů i s jejich příběhem. Ví, kolik je kterému medvídkovi let, kudy vandroval a čeho všeho byl němým svědkem. Kudy jezdil který kočárek. I který plyšák unikl z transportu smrti. Archivář Ondřej Bastl zase pečuje o svoji smečku plyšových medvědů. I o toho ortodoxního z Izraele, vybaveného jarmulkou i modlitebními řemínky. A co teprve „Hugo na cestách“ – veliký plyšový medvěd, novinář „na volné tlapce“, který má vlastní web a na něm zveřejňuje reportáže ze svých cest s dětmi a seniory po zajímavých a vlastivědných místech! Možná má někdy také to štěstí jako ten chlupáč, co jsem ho tuhle zahlédla připoutaného bezpečnostním pásem na předním sedadle projíždějícího auta. Nebo ten králík z béžového froté, co ho jistý přední český novinář povýšil na své profilové foto na Faceboooku.

To už jsme sice od prostého ohlížení pokročili někam dál, ale nevadí. Stát mezi vámi posluchači, po očku bych se teď totiž chtěla podívat, zda se nenápadně ohlížíte po svém prastarém medvědovi. Anebo aspoň po nejbližším hračkářství.