Pitínského Zvony jsou básnivým obrazem
Jevištní básník J. A. Pitínský připravil pro Národní divadlo v Praze Šrámkovy Zvony jako působivý, velmi expresivní scénický obraz. Příběh o svědomí vesnice, které její obyvatelé ztotožní se svými zvony, se odehrává za první světové války. Země je válkou zbrázděná (což naznačuje i scéna Jana Hubínka) a podobně poznamenaná je i její komunita. Doma zůstaly jen ženy, starci a mrzáci. Ti přebírají mužské úkoly, role i oděvy. Inscenaci otevírá obraz, ve kterém vidíme ženské postavy v bojovných (či spíše zvířecích) pózách s obrovskými sekerami v rukou, v neforemných nadměrných mužských šatech a v ponuře tmavém líčení. A podobně výrazně stylizovaně se odvíjí i zbytek inscenace. Poetickému vyznění přispívá i ženský sbor, který je zprvu na jeviště zakomponován jako chór vesničanek, posléze se přesouvá poněkud stranou do lóže, odkud zpívá scénické poznámky.
Adekvátně stylizované a expresivní je i herectví. Uvidíme nevšední výkony, které nemají mnoho společného s obvyklým realistickým výrazem. Příběhu vévodí Peterka Jiřího Štěpničky, stárnoucí vesnický playboy, který svou energií připomíná lva jako krále celé komunity. To on vyburcuje projekci svědomí obyvatel do kostelních zvonů. Hřímá proti amorálnosti války a příkazů vrchnosti, která útrapami a bídou není tak bytostně ohrožena. Jeho apel si však vyloží každý po svém a místo aby se obec vzedmula k odporu, rezignuje a odvoz zvonů pochopí jako ztrátu svědomí a tedy příležitost odvázat se k bakchanálním orgiím.
Ženským protihráčem Peterky je jeho dcera Jírovcová (Martina Válková), ve které válka zadřela hluboký šrám. Nemá zprávy o svém manželovi; smiřuje se s jeho smrtí a zároveň doufá v zázračný návrat. Tato zkušenost jí zocelila na kámen, proměnila její ženskost v nesnesitelnou zatvrzelost.
Druhou výraznou ženskou postavou je těžce nemocná Peterková v podání Taťjany Medvecké. Místo aby byla podporována a opečovávána svým mužem, stala se nežádoucím bláznivým odpadkem. Zprvu se zdá, že se dokonce ani neobjeví na scéně a její zoufalý hlas zní jenom z kulis. V jejích vizionářských výstupech se snoubí bláznivost a moudrost umírajících. Ani na tuto postavu nemůžeme projektovat měřítka reality. Chvěje se a šílí, bezmocně se těžce zmítá na posteli, ale na konci hry je náhle schopná dopravit se do hospody.
Roličku epizodní, ale příjemně překvapivou, ztvárnil písničkář a nenapodobitelný samorost Václav Koubek jako obecní sirotek Lojzíček. Svým přirozeným zjevem i svéráznou užvatlanou mluvou se na tuto roli skvěle hodí. Není však jen pouhou "dekorací", zvládne sólový výstup na předscéně a především nenapodobitelně okoření kýžený jevištní obraz písničkami rezonujícími obsahem i formou s celou hrou.
Inscenace v poločasu opouští jasnou linku příběhu a rozpadá se do střípků bakchanálního karnevalu. Každý si užívá situaci, kdy se není třeba ohlížet na svědomí. Sexuálně vyhladovělé a citově zbídačelé ženy chtivě vyhledávají vojáky, selka Jírovcová podléhá veteránu Lukovi (Ondřej Pavelka), jímž je ambivalentně přitahována i znechucena. I samotný Peterka téměř zešílí touhou po služce Rozáře (Jarmila Mílová). Pitínskému se podařilo inscenaci prodchnout silným erotickým nábojem, aniž by jej nějak vulgárně zobrazoval.
Přes zajímavé momenty, nevšední herecké zážitky i působivé scénické obrazy však celé dílo hyzdí vada na kráse. Pitínský neodpověděl na zásadní otázkou proč a o čem dnes tuto zastaralou Šrámkovu hru hrát. Patetické adorování zvonů a symbol jejich sjednocení se svědomím vyznívá spíše směšně než apelativně. Inscenace tak zůstala působivá pouze na způsob abstraktního obrazu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
