Petr Borkovec: Zcela věrná zpráva o tom, jak bylo 15. ledna roku 2019

Ale všechno zrušili, a co nezrušili, na to zapomněli, do toho někdo onemocněl, jinému onemocněl někdo jiný – zůstal jsem zkrátka doma. Sám. Všichni odešli přesně ve chvíli, kdy mi rušili Chuchli.

Překvapený, nepřipravený, nerozhodný – a tím vším nejasně otrávený – jsem se šel holit. Při holení jsem jako vždycky myslel na totéž, ale dnes jsem na totéž myslel dlouho a zevrubně, neodbyl jsem nic, všechno nechal doběhnout volným tempem do úplného konce.

Petr Borkovec: Historie srnčí nohy

• Upravit
• Smazat

Ačkoli po něm toužím a pátrám od dětství až dodnes, nikdy, nikdy, nikdy jsem nenašel shozený paroh. Ani v lese, ani v poli. Ani jelení, ani srnčí.

„Totéž“ má už mnoho let dvě části: v úvodu holení myslím na malíře a šéfredaktora slavného časopisu Revolver Revue Viktora Karlíka. Moje manželka se kdysi naráz zadívala do jeho třídenního šedočerného strniště a jeho krátce střižených černošedých vlasů a později velice pochválila ten vzájemný poměr zbarvení, délky, hustoty a tak dál. Od té doby se mi Viktor Karlík zjevuje při každém holení: dnes měl na sobě černou košili, nespěchal, jeho nepřekonatelně sesekané strniště bylo pepřově matné a perleťově lesklé. Jak ho jen ještě lépe popsat? Vypadalo to jako by se jeho vous skládal z různě poskládaných průhledných či průsvitných lupenů.

A já poctivě drtil vlastní nedokonalý vous, co nic nepřipomínal – dokud mi do mysli nevstoupil druhý díl mých utkvělých myšlenek při holení. Po Viktoru Karlíkovi se mi pravidelně vybavuje souvětí básníka Petra Krále. Souvětí zní: „Když se dívám na film, v němž se někdo holí a z nějakého důvodu holení nedokončí, nemohu se pak zcela soustředit na zbytek filmu a bez přestání myslím na to, že – HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!“

Petr Borkovec: Stodoliště

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno. Dnes něco slovenského. Ačkoli jsou středoslovenské Turčianske Teplice hodně staré lázně a bylo o nich napsáno několik dlouhých elegií, nemám z nich dobrý pocit.

Převaloval jsem ta slova jako vždycky ze strany na stranu a představoval si různé možnosti „nedoholení“ (půl knírku; jedna kotleta; husté a dlouhatánské vousy na krku atd.). Potom jsem přešel k důvodům: vypnutí proudu; strašlivý výkřik nahé ženy ze sousedství (proč je nahá, vážně nevím); kámen, který rozbije zrcadlo na tisíc střepů; matčin telefonát; loupež, vraždička; konec celého světa nějakým rafinovaným způsobem). Pak jsem v mysli probral několik filmů, které jsem v poslední době viděl a vzpomínal na scény s holením a koupelnou a zbraněmi a událostmi, které mění osudy mužů mého věku. Tak jsem holení velice zvolna dokončil.

Bylo skoro poledne. Vypravil jsem se na záchod. Na záchodě můj pohled jako obvykle utkvěl na místě mezi dlaždičkami blízko rámu dveří. Leží tam velice krásný malý profil. Nevím, zda patří muži nebo ženě, není to zřetelné: podobá se trochu básnířce Anně Achmatovové, jak ji z profilu namaloval Amedeo Modigliani, a trochu hlavě na reliéfu z období Etrusků (jestli něco takového existuje) a částečně také jeskynní kresbě. Zobrazená hlava je vznešená, podlouhlá a jednoduše krásná; mezi horním rtem a nosem má podivuhodně rozlehlý elegantní prostor, který portrétu dodává výraz vytříbeného pohrdání. Konal jsem svou potřebu a jako vždy se nemohl na tu pravěkou androgynní etruskou Annu Andrejevnu Achmatovovou vynadívat.

Petr Borkovec: Láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno. A pokud zrovna snídáte – protentokrát i dobrou chuť!

Den pokročil a já se vydal zpět do koupelny. Při sprchování jsem si jako pokaždé prohlížel prasklinu ve vaně, která se podobá volavce – je brilantně načrtnutá ostrou šedou tužkou, skoro jedním tahem a je v ní tolik vzduchu a lehkosti! Volavka prolétá bílým vzduchem a pod ní stojí moje nohy, po kterých teče horká voda.

Zpíval jsem si k tomu Krylovu Karavanu mraků, kterou si zpívám pouze a jenom při sprchování – ale zato vždycky. Je nepochybným faktem, že jsem se 30 let ani jednou nesprchoval bez slunce, který je zlatou skobou na obloze přibitý. A vždycky si také snažím vzpomenout proč, ale přemýšlení – při kterém se mi vybavuje starý hotelový pokoj, rok 1989 a nějaké české maloměsto – nikdy nedotáhnu. Ani dnes ne. V zámku dole zarachotily klíče – to se vrací ze školy moje nejmladší dcera.

Doufám, že se mě nezeptá, co jsem celý den dělal.

Dobré ráno a dostatek elánu!