Peklíčko. Oceněný dokument Brit Jensen o mikulášské tradici

Syn

Synovi je 7. Před pár dny zase začal mluvit o čertech: „Nemám rád ten den, když po ulicích v Česku chodí čerti!,“ řekl. Před několika lety to bylo naše velké téma. A možná pořád je. To se teprve ukáže, však se zase blíží právě ten nemilovaný den.

Z Dánska na Moravu

Dokument o mikulášské tradici jsem začala točit v prosinci 2014. Tenkrát jsme byli nově nastěhovaní z Dánska do vesnice na Moravě. Synovi byly 3, dceři 7. Mikulášská tradice byla nejen pro ně, ale i pro mě, něco úplně neznámého. Nikdy předtím jsme nic takového nezažili: v Dánsku žádný Mikuláš prostě neexistuje.

Dokumentaristka Brit Jensen na AudioREPORTU 2019|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Strach

Strach byl pro mě vždy něco jako jádro bytí. Já to brala jako základ života, ten můj strach, a vnímala jsem to tak, že život je prostě o překonání strachu. Byla jsem víc než dospělá, když jsem zjistila, že ne každý se pořád tak bojí.

Mikuláš

Možná právě proto mi mikulášská tradice přišla v něčem silně fascinující. Ta hra se strachem. Ta událost, která se odehrává někde na pomezí reality a fikce.

Peklíčko|foto:Brit Jensen

Zvuk

První jev, který jsem z mikulášské tradice poznala, byl zvuk. Byli jsme doma, venku už tma a najednou jsme z dálky slyšeli zvuk zvonků, řetězů a hulákajících čertů. Tohle byl pro mě první impuls – a důvod, proč jsem vůbec nahrávadlo zapnula. Ještě jsem netušila, že Mikuláš pro naši rodinu bude tak velké téma, něco, co se budeme snažit různě překonávat, přivlastňovat a také odmítat.

Už brzy bude tma, foto k dokumentu Peklíčko o mikulášské tradici|foto:Brit Jensen

Otázky

První mikulášský zážitek mě zanechal s mnoha otázkami: jak může strašení být něco hezkého, dokonce milého? Jak se můžou rodiče smát, když se jejích děti panicky bojí? Jak to přesně funguje s tou velkou knihou – a hlavně: co sakra do ní mám vymýšlet? Co mám říct dětem o tom, kde Mikuláš spí a jak se potká s anděly a čerty? Ale hlavně: Proč to vůbec celý děláme? Děláme to proto, aby děti byly hodné? Je to forma zábavy? Nebo jde třeba o to, aby si děti zvykly zacházet s vlastním strachem? – a v tom případě: funguje to?

Tma

Právě setkání s vesnickými čerty a setkání mých dětí s nimi mě popohnalo k tomu si ještě ten svůj osobní strach prošetřit. Začala jsem se obávat, a ptala jsem se sama sebe, jak můj strach ovlivňuje moje děti – a jestli můžu něco dělat, abych jim svůj strach nepředávala.

A tak jsem se rozhodla procházet svou vlastní tmu - skoro do pekla... a zase zpět.