Pavel Tigrid: Velím si sám

28. říjen 2015
Radiodokument
01037900.jpeg

Pavel Tigrid byl - spolu s Ferdinandem Peroutkou - nepochybně největším českým novinářem dvacátého století, ale také člověk s unikátním politickým instinktem. S téměř celoživotním osudem exulanta se vyrovnal jako málokdo a snad jen u něj se dá mluvit o skutečně promyšlené koncepci exilové práce ve prospěch domova.

Je ale Tigridův odkaz v naší zemi trvalý? Nebo méně vznešeně - vnímáme ho stále jako příklad hodný následování? Umíme v sobě spojit důslednost postojů a zároveň toleranci a schopnost dialogu?

Pavel Tigrid zůstává dodnes trochu záhadou i pro mnohé z těch, kdo ho znali relativně „důvěrně“. Jeho první životopisec Pavel Kosatík mi kromě jiného řekl, že Tigrida obdivuje a zároveň mu svým způsobem nerozumí. Nemusíme si to slovo „nerozumět“ v tomto případě vykládat nijak konfliktně – ono jde v podstatě o to, že jeden z nejslavnějších českých novinářů dvacátého století (legenda, jak o sobě někdy se sebeironickou nespokojeností mluvil) v různých rozhovorech vystupoval spíš tak, aby ve finále mnohé zakryl. Cesta do nitra Tigridovy duše není lehká věc. Podstatou jeho existence totiž navzdory všem společenským a politickým kontaktům a schopnosti žít naplno bylo solitérství. Dokázal dávat lidi dohromady, ale sám si zachovával jistý decentní odstup.

03093101.jpeg

Pavla Tigrida život brzy poučil o své tvrdosti a o tom, že na většinu klíčových věcí je člověk sám nebo jen se svými nejbližšími, a odpovědnost za důležitá rozhodnutí je nedělitelná. Platí to i pro život politického emigranta, tím spíš dvojnásobného. A Tigridův život byl pozoruhodný mimo jiné v tom, jak vytrvale šel za svými koncepcemi a vizemi, jež se většinou s časovým odstupem ukázaly jako správné. To nelze brát za samozřejmost.

Tigrid sám sebe počítal ke generaci, která všecko prohrála a dokonce opakovaně. Jak opět často říkal – my starci už jsme na té scéně zatančili a slavné to nebylo, teď musíte přijít vy mladí. V každém případě on sám patřil jako politický emigrant k těm, kterým dal čas za pravdu. Aspoň pokud jde o čas vyměřený 15. březnem 1939 a listopadem 1989, tedy více méně dobou totalitního režimu na území Československa. Poté už nastal čas jiný, na transformaci a bouřlivá devadesátá léta už Pavel Tigrid možná hleděl smířlivěji než bylo na místě, ale to se zpočátku týkalo většiny národa i jeho elit. Sem musíme zařadit i Tigridovo angažmá v křesle ministra kultury v druhé Klausově vládě, při kterém si velké ostruhy u veřejnosti ani odborníků nezískal, ale ze kterého ani neodcházel s ostudou.

Důležitější je ale něco jiného: Tigridův časopis Svědectví byl založen v době největší morální kocoviny politické emigrace po maďarském povstání v roce 1956. kdy žádná pomoc ze Západu nepřišla a maďarská revolta byla utopena v krvi pod pásy sovětských tanků. Tehdy u Tigridů v kuchyni vznikla na první pohled poměrně nereálná idea: psát a vydávat v exilu časopis pro domov, jakousi tištěnou podobu Svobodné Evropy v malém. Však také časopis založil bývalý první programový ředitel české a slovenské redakce RFE. Na Tigridově práci při rozjezdu Svobodné Evropy lze mimochodem ilustrovat jeho nesmlouvavost k sobě i k jiným, někdy až sebemrskačskou, jindy zcela správnou.

03093102.jpeg

Jako programový ředitel nového rádia a vybavený zkušenostmi hlasatele z válečného vysílání BBC vytvořil schéma, za které by se dodnes nemusela stydět žádná veřejnoprávní rozhlasová stanice, jenže po koncepčních sporech s Ferdinandem Peroutkou, de iure šéfem stanice sídlícím v New Yorku, si Tigrid postavil hlavu a když Američané nesplnili všech jeho deset podmínek, šel. Šel do neznáma, dlouho dělal číšníka v newyorském baru, přitom ale planě netesknil ani po rozhlasové funkci, ani po starém domově. Manželé Tigridovi, jak píše Kosatík, měli legraci z politické emigrace, jejíž příslušníci si i jako pomocný personál hotelových kuchyní a výtahů nadále zachovávali pofiderní důstojnost a oslovovali se „pane ministře“ a „pane poslanče“ v naivní víře, že „do švestek jsme doma“. Tigrid tušil, že tak lehké nebude, a hlavní jeho zásadou navíc vždy bylo nesedět na plotě – tohle říkal skutečně často. A když už se člověk jednou stal politickým emigrantem, má to přijmout se vším všudy a pokud navíc chce pomoci ke změně poměrů doma, musí se začít chovat i v tomto směru profesionálně.

Pavel Tigrid jako asi první český politický emigrant pochopil jedno – další světová válka v jaderné éře už Československo neosvobodí, protože by byla zničující pro celý svět a nic by nevyřešila. Morální nadřazenost emigrace je k ničemu a morální vítězství málo váží - je potřeba začít s dialogem přes železnou oponu, mluvit k nim a s nimi. Tím byli míněni nejen běžní čtenáři Svědectví, ale i postupně se rozšiřující skupinky reformních komunistů, kteří doma po roce 1956 pomaloučku přicházeli k vědomí, že takhle to dál nepůjde ani hospodářsky, ani politicky.

03093098.jpeg

Rozhlasový dokument Pavel Tigrid – Velím si sám se snaží předložit posluchačům střípky z Tigridových rozhovorů pro Český rozhlas, doplněné o přemítání Pavla Kosatíka a o záznam z místa, kde je Tigridův odkaz živější než jinde – na Jazkovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě – Porubě. Tato škola nese jméno Pavla Tigrida od roku 2005 a navíc má na svém školním dvoře opravdový unikát – bustu Pavla Tigrida od sochaře Miroslava Rybičky, zasazenou do bývalého soklu, na němž se kdysi nad Porubou vypínala socha vůdce světového proletariátu Vladimíra Iljiče Lenina. Je to tedy socha vpravdě tigridovská – historický vtip zhmotněný v žule a bronzu. Nejde ale jen o vnější symboliku - studenti Tigridova gymnázia mají možnost účastnit se přímo na škole konferencí o odkazu Pavla Tigrida, diskutovat se svými profesory o době, která Tigrida formovala, pracovat s internetovým portálem modernidejiny.cz, na jehož tvorbě se právě jejich vyučující pilně podílejí a tak dále. Mimochodem materiál vydaný k loňské školní minikonferenci „Odkaz Pavla Tigrida dnešku“ by se měl stát povinnou učební pomůckou pro střední školy, a tigridovská výstava iniciovaná ostravskými kantory naštěstí putuje i po dalších školách v českých zemích.

03093100.jpeg

Když jsem na začátku února v Ostravě natáčel, já ani mí hostitelé jsme netušili, co se mezitím stane na Ukrajině a na Krymu. Připadá mi, že Tigridova zásada - mluvit můžeš s leckým, ale udržuj si zásady - je dnes opět aktuálnější než před několika lety, kdy jsme si asi mnozí mysleli, že svobodu už máme takříkajíc „posichrovanou“ na věčné časy, nic nás neohrožuje a záleží jen na nás, jak si to v naší zemi zařídíme. Tak to bohužel není, svoboda není a nebude samozřejmá a zadarmo a bez našeho přičinění o ni velmi snadno můžeme přijít. Což Pavel Tigrid věděl a řídil se tím.

Autor:Jan Sedmidubský