Poslední dobou se v naší zemi mimořádně řeší, jestli my, Češi, dokážeme myslet či jednat bez ideologických berliček a pokrytectví.
Výrazně to totiž vyplynulo například ze skandálních reakcí na oslavy narození Karla Marxe nebo na experimentální divadlo v Brně.
Někteří si rozhodující změnu atmosféry slibují – pokolikáté už? – od nástupu mladé generace. Tentokrát takové, která nezažila komunistický režim. Na něj mají totiž i po 30 letech tendenci svalit původ všeho zlého. Jde o naprostý nesmysl, jenž je důkazem zcela ideologického uvažování, neochoty znát zdejší pohnuté dějiny, případně snahy zbavovat se vlastní viny.
„Chlapci“, říkal nám v sedmašedesátém roce konejšivým hlasem učitel na Střední průmyslové škole spojové techniky – obor rozhlas a televize, „nechte na pokoji sekretářky na Vinohradské 12, až budete zase dělat nějakou revoluci. Vezměte do kapsy mikrofon, zajeďte rovnou na vysílač, tam to skoro nikdo nehlídá, a připojte se přímo do vysílání.“
Abych objasnil, co tím přesně míním, dovolte mi předat kritickou zkušenost člena mladší generace.
Vyrůstal jsem v jednom nevelkém městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu mohli přezdívat Kostelec 2.0. Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejvěrnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou Pravdu byl příslovečný. Snad o to víc, jelikož neměla vlastní děti a po neštěstí jí zůstaly trvalé následky na těle i na duchu. Takže když žákyně, třídní komik, předvedla Joffreye de Peyrac, zažívala s kulhavou kantorkou do konce docházky pravé peklo.
Jenže přišel listopad 1989 a dotyčná kantorka měla dost příležitostí projevit se v celé charakterové nahotě. Ukázat, jak chutná moc.
Estébáci byli obávanou součástí života v komunistickém Československu. Podobné složky ochrany a obrany státu jsou nezbytnými prvky pro bezpečnost, ale znamená to, že jsou pod jednoznačnou kontrolou, že se pohybují ve zcela jasně stanovených mantinelech, nedochází ke zneužívání moci a jsou dodržována lidská práva. Zcela jinak tomu ale bylo právě ve fungování StB v komunistickém Československu. Kdy skončily její aktivity a bylo to bezprostředně po 17. listopadu 1989?
Mávnutím kouzelného proutku začla nosit „revoluční kokardu“ a vůči údajně revolučnímu, v reálu „gulášovému“ řádu se striktně vymezila. Z náhle ostouzené ruštiny přešaltovala na němčinu. Pravda, byla jen o dvě lekce před žáky, ovšem to vůbec nevadilo. Člověk musí umět improvizovat! Pokud její učitel v nepovinném kurzu ochořel, „děti revoluce“ měly na beton opakování. Nu co, úpadek vzdělání k převratným dobám tak nějak patří.
Horší bylo, co se dálo v hodinách občanky, jež paní učitelce samozřejmě zůstala. Minulost neminulost, zamindrákovaná dáma hlásala nové svaté pravdy, aniž by jí na okamžik spadla nově pořízená maska. Za komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného Havla by dýchala a hlásala, že jí přece všecko bylo dávno jasné. Zvlášť tuhle větu jsem přiložil ke vzpomínkám své o pět let starší sestry. Jí učila tatáž, a přece docela jiná třídní.
Ani na střední škole se vývojový proud nezměnil. Tamější občankářka, jež si dělávala u vrchnosti oko přednáškami z marx-leninismu i vědeckého ateismu, mě poslala do místní vzdělávací organizace vyřídit, že omylem dostala pozvánku na setkání bývalých pedagogů.
Prezident republiky se rozhodl nezneužívat významného výročí 17. listopadu k politickým přednesům. Tak to alespoň říká jeho mluvčí.
Na vysoké… Tekl proud dějin „pro změnu“ stejným korytem. Dnes profesor politologie vyšel z předchozího studia ruštiny a specializoval se na politický systém Ruské federace či dějiny totalitarismu. Vzpomínal při tom se studem, jak za mlada utíkal z povinného Prvního máje, načež u piva nadával na režim. S nadšením ovšem zmiňoval společenské změny, po nichž dosáhl akademických titulů, jimiž se pravidelně představoval. Liboval si v návštěvách rautů a miloval historické drby, jimiž znevažoval klasiky. Současně hodně zmiňoval negativní dějinnou úlohu šedé zóny, případně intelektuálních „nosičů vody“.
Když nastal problém zjevně etického charakteru, do nějž měl z pozice funkcionáře zasáhnout, nejapně se vymlouval, že u věci nebyl a původce průšvihu je odborník. Jeho habilitační práce patří k mimořádným, tak co mu tím pádem vyčítat. Musel jsem se smát. O to víc, že jsem zrovna četl Neffovu knihu „Trampoty pana Humbla“. O figurce, co se kvůli prospěchu točí jako korouhvička po větru politických změn.
Snad si říkáte, proč vám to všechno vyprávím. Prvořadě proto, jelikož od dětství slýchávám nářky starších lidí na neutěšené poměry. Na zklamání z polistopadového vývoje, prý stále ničeného přežitky minulého režimu. Jako spása bývají proto vzýváni mladí s jejich novostí myšlení. Vzniká tak infantilní iluze, de facto příbuzná ideálům komunistického zřízení. Iluze je to věru falešná. Vyvinující právě dříve narozené z procesu dospívání vlastních potomků. Ignorující staletími formovanou atmosféru u nás doma, v Kostelci.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
