Pavel Klusák: ABBA – Scény z manželského života. Sestry Geislerovy, Petr Marek a Prokop Holoubek jako legendy švédské popmusic

Přepsali hudební historii a úspěšně popřeli hned několik pravidel panujících ve světové popmusic. Švédskou hudební skupinu Abba tvořily dva manželské páry. Podle všech předpokladů ji to mělo připravit o přízeň fanynek a fanoušků, ti totiž své idoly nejradši vidí nezadané.

Tentokrát ale bylo všechno jinak a čtveřice na začátku 70. let nemilosrdně dobyla celou Evropu. Jako první popová kapela tohoto kontinentu navíc opanovala hitparády anglofonních zemí, včetně Velké Británie, USA, Kanady a Austrálie.

Díky mimořádně agilnímu manažerovi dobře využili i obrovskou vlnu zájmu z Východního bloku a vydali album také v Sovětském svazu. Na samém vrcholu slávy však dokázali vystoupit ze zběsilého kolotoče hudebního showbyznysu a dopřát si vzájemně svobodu.

Právě tento velký příběh švédské ultralegendy inspiroval hudebního publicistu Pavla Klusáka k napsání hry s názvem ABBA – Scény z manželského života. V pražském studiu JÁMOR pak pod vedením Petra Marka a zvukaře Ondřeje Ježka s dalšími přáteli připravili pro Vltavu její rozhlasovou inscenaci.

Natáčení fiktivního dokumentu ABBA – Scény z manželského života, (zleva) Petr Marek, Prokop Holoubek, Ondřej Bauer, Aňa Geislerová, Ester Geislerová|foto:Pavel Klusák, Český rozhlas

Rozhovor s autorem

Skupina byla založená v roce 1972 a svoje aktivní koncertní i nahrávací období skončila v roce 1982. Co tě na legendární švédské kapele s odstupem oslovuje víc – její hudba nebo její příběh?

Příběh, který zrodil její hudbu. To, co se dělo mezi čtyřmi členy skupiny a jejím manažerem Stigem Andersonem, je tak pozoruhodné, že jsem tomu věnoval tuhle hru. Pro mě je to story o smlouvách a o lásce. O světě pop music, který vytváří na hvězdy občas šílený tlak a na oplátku se mu může dostat překvapivé reakce.

Při psaní jsem měl nesmírně dobrý pocit z toho, že Agnetha, Frida, Björn i Benny jsou naživu, nikdo nezahynul, a zároveň se už nedotýkají své staré hudby, nerozmělňují ji revivalem. To se po dokončení první verze hry změnilo, Abba se znovu sešla – ale i v tom se dalo najít logické pokračování předchozího příběhu.

Jsi hudební publicista, historii Abby jsi mohl pojednat v nějakém „serióznějším“ formátu, třeba v rámci rozhlasových pořadů, do kterých obvykle přispíváš. Jak se stalo, že se ti zrovna v tomhle případě vyvrbil text, ve kterém nad publicistikou získaly převahu hravost a dialogy?

Přednáším občas na UMPRUM současným umělcům o experimentální hudbě, ale i o politice popkultury. Když jsem si chystal přednášku o Abbě, přistihl jsem sám sebe, že to celé stylizuju jako divadlo a že mě to velmi vzrušuje. Že mám před sebou na talíři báječné drama: a google mi potvrdil, že tuhle story přede mnou ještě nikdo nesepsal do dramatu.

Žádný scénář jsem už dlouho nevytvořil, ale tady jsem měl pocit, že jen zapíšu, co vím, a trochu to vyhrotím, nastylizuju. Všechno bláznivé, tragikomické a úžasné v příběhu už bylo.

Mám klasickou publicistiku rád a pořád je dost prostoru, abych se v ní zlepšoval, ale taky pokládám za součást práce hledat nové formáty a používat imaginaci. Proto tu a tam pracuji na filmu, na specifické formě audioseriálů, teď jsem odevzdal časopiseckou povídku. Má letošní kniha Uvnitř banánu je malou encyklopedií hudebních outsiderů a mystifikátorů, ale obsahuje i určitou hru – psal ji nespolehlivý publicista.

Natáčení fiktivního dokumentu ABBA – Scény z manželského života, (zleva) Ondřej Ježek, Petr Marek a Prokop Holoubek|foto:Pavel Klusák, Český rozhlas

Do jaké míry bylo psaní o Abbě spojené s pátráním a získáváním informaci? Odkud jsi je vlastně čerpal?

O Abbě toho bylo napsáno tolik! Čerpal jsem z řady běžných životopisů. Žádná tajemství. Jen jsem nad určitými motivy víc žasl a nasvítil je reflektorem-boďákem, podle kterého Abba nazvala svoje album a písničku Super Trouper.

Scénáře o životě hvězd se hodně točí kolem jejich citového života a trápení. Tady je to zčásti taky tak: ale zajímá mě absurdní svět showbyznysu, proto vyprávíme i o jeho fungování.

Manažer Stig byl mimořádná osobnost: pro mě je například velkým problémem mainstreamizace superhvězd jako je Abba, to, jak si berou veřejný prostor po celém světě. Ale Stig zároveň zajistil obrovské peníze nejen pro Abbu, ale i pro švédské hudební školství na dlouhá léta. Příběh, jak si od Sovětského svazu nechal za hudbu Abby platit ropou, je neodolatelný. Mimochodem, byl by z toho i krásný film.

Jsi ročník 1969, zaznamenal jsi jako kluk písničky Abby v době, kdy čtveřice ještě hrála a vystupovala? Jaký jsi k ní měl vztah?

Abbu jsem poslouchal poprvé pořádně v devadesátých letech: tehdy nastala zvláštní průrva v jejich popularitě, já si to naposlouchával a okouzloval mě pop, na němž bylo zřejmé, že není angloamerický. Na základce jsem Abbu vnímal jako trend, jejž vyznávali hlavně spolužáci, kteří měli na rozdíl ode mě přístup k západoněmeckým suvenýrům.

Babička mě vzala na koncertní polodokument Abba ve filmu do pražského kina U hradeb. Moc mě to nevzalo, bylo mi deset – a mám podezření, že kdybych zažil tehdejší šílení fanoušků jako dospělý, bylo by mi ještě víc cizí. Dnes mi připadá řada jejich písní velmi fajn - Summer Night City, Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight), S.O.S.. Zvláštní slabost mám pro “nehitové” rozchodové album The Visitors. A pro jejich kostýmy.

Rozhlasová inscenace z větší části převzala obsazení scénického čtení, se kterým jste scénář několikrát při různých příležitostech uvedli. Jak se dala tahle sestava dohromady?

Psal jsem text s představou, že ho někde zahrajeme jednou s přáteli. Na vernisáži děl Ester Krumbachové jsem pak potkal Ester Geislerovou a bylo mi jasné, že je to Agnetha. Ester svou přátelskostí, důvěrou a energií udělala pro vznik projektu mnoho, strhla ostatní: svou sestru Aňu, filmaře, divadelníka a muzikanta Petra Marka, jeho kolegu z kapely Midi Lidi Prokopa Holoubka.

Když přišlo na postavu manažera Stiga, zjistili jsme s Petrem Markem, že oba chceme oslovit Ondřeje Bauera z divadla Vosto5; roli „všech fanynek světa“ přijala Petra Nesvačilová.

Čtené divadlo pak proběhlo opakovaně na různých místech republiky: řekl bych, že se mohlo uskutečnit jen proto, že jsme spolu autenticky rádi. Mimochodem, já mohu v představení účinkovat jen proto, že jsem si napsal roli hudebního publicisty, vlastně sebe sama. Nikoho jiného bych ztvárnit nedokázal. Snad se hraju uvěřitelně.