Pankrác ´45. Ve Švandově divadle prochází pět žen „castingem na popravu“

24. listopad 2015
Mozaika
03506483.jpeg

Premiéru inscenace s názvem Pankrác 45 uvedlo pražské Švandovo divadlo. Autorkou hry, zabývající se tématem viny a vypořádání s válečnými zločiny a zločinci, a režisérkou inscenace, je Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla, která touto inscenací debutuje jako režisérka.

Autorka svedla do jedné cely (která je ve scénografii Lucie Labajové pojednána spíše symbolickými mřížemi, zatímco vězeňské syrovosti odpovídá především samotné prostředí studia) pětici žen, z nichž každá nese jinou charakteristiku provinění za války. Dovedně přitom využívá osudů a podob autentických osobností, které prokazatelně v té době na Pankráci pobývaly. Nejatraktivnější jsou samozřejmě meziválečné hvězdy Lída Baarová a Adina Mandlová, které se zde ovšem podle historických pramenů setkaly jen jednou, při konfrontaci. To, že je autorka svedla do jedné cely, poskytuje fiktivnímu příběhu dramatický potenciál a zároveň jakousi auru výjimečnosti, kterou kolem sebe šíří. Právě s tímto momentem si obě představitelky dokázaly zajímavě pohrát a navíc svým postavám dodat vnitřní autenticitu.

Děj se odehrává na přelomu léta a podzimu roku 1945 Ze skutečnosti je vzata také postava Hany Krupkové, kterou hraje Eva Josefíková. Rozporuplnost osudu Krupkové je mnohem dramatičtější než u obou filmových div. Na jedné straně ji lze brát jako hrdinku, na druhé straně jako zrádkyni a prodejnou ženu.

Reflektory vězeňského dohledu i „světla lamp“Pětici žen doplňuje anonymní typ Židovky Julie v podání Andrei Buršové, která přišla z koncentračního tábora, a i když se zdá její přítomnost v této cele nepatřičná, zjistíme, že i ona nese trauma jisté viny. Patrně nejobtížnější roli má v ději záhadná mlčící postava Bohdany Pavlíkové, která sem až v druhé části hry vnáší výrazný dramatický moment svou příslušností k druhé straně barikády. Pohrávání si s ambivalencí dobra a zla, nejistotou vlastní existence, zpochybněním základních hodnot, ale i soudržností diametrálně odlišných žen, to vše se prolíná v příběhu, v němž nechybí ani osvobozující chvíle humoru či lehký sentiment.

03506484.jpeg

Téma viny a jejího uvědomění je v inscenaci relativizováno Podle Martiny Kinské není cílem soudit, ale přemýšlet o tom, co jednotlivé ženy vedlo k jejich činům: „Vůbec nelze říct, že některá z těch postav je bílá nebo černá, to je velmi relativní, a na to upozorňoval i počáteční pokyn pro herečky, že cílem inscenace není někoho soudit.“

Autoři:Jana Soprová, Veronika Štefanová