Pán z Prasečkova – recenze nové inscenace činohry Národního divadla

Moliérův Pán z Prasečkova byl v Praze k vidění na profesionální scéně pouze jednou – v roce 1920 v Rokoku s tehdejším populárním komikem Sašou Rašilovem v titulní roli. Na scéně Stavovského divadla se tento bezmála zapomenutý titul rozhodli uvést režisérka Hana Burešová ve spolupráci s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Tato hříčka, či komedie-balet, viditelně čerpá v situacích a typech postav z oblíbeného Moliérova žánru komedie dell’arte. Ctižádostí tvůrců zjevně bylo vytvořit zábavnou podívanou, který má i lehký kritický osten.

Ne vše se ovšem povedlo tak, jak mělo, i když základní koncepce je slibná. Mezi klady patří rafinovaně jednoduchá scéna Martina Černého – několik geometricky pojednaných bran (či nápodoby portálů) za sebou, které kroužením na točně vytvářejí různě variovaná prostředí. V malebných kostýmech Kateřiny Štefkové rozeznáme inspiraci komedií dell’arte (především v kostýmu Oronta s červenými nohavicemi či v doktorských hábitech) i barokem (cukrově bílé kostýmy mladé milovnické dvojice či úmyslná přeplácanost odění Pána z Prasečkova). Vtipně je využito přítomnosti dětí (členové Dismanova dětského souboru), které vizuálně vytvářejí zrcadlové zmnožení postav a dojem scénické perspektivy. Dění na scéně je doplněno živou hudbou v provedení souboru Collegium 1704 (skladatel Vít Zouhar se inspiroval původní hudbou Jeana-Baptisty Lullyho).

Ona podívaná se však jen chvílemi zablýskne, jako celek příliš nefunguje. Půvabný je úvod s andílkem na obláčku, rozhazujícím plátky růží a stylizovaný tanec milovnické dvojice obklopené dětmi, pečlivě propracované vstupy Pána z Prasečkova – nejvíce v improvizované němé scéně v ženském převleku, či temperamentní show jeho falešných manželek využívající různých nářečí.

Svého Pána z Prasečkova, nic netušící oběť spiknutí, zpracovává Václav Postránecký jako bezmála tragickou postavu. Je směšný, ale zároveň v podtextu můžeme pocítit jeho až dětskou bezradnost a marnou snahu uchovat si důstojnost. V tom lze spatřovat jistou aktuálnost tématu. Ten, kdo je odsouzen společností jako outsider, nemá šanci. Jako svérázná figurka doktora si sice vysloužil potlesk na otevřené scéně Filip Rajmont, nicméně jeho sáhodlouhá tiráda by si v celkovém kontextu zasloužila krácení. Půvabem a ohebností zaujali mladí představitelé – Radúz Mácha jako Erast, Julie Jany Pidrmanové či Nerina Pavly Baretové.

Celku však jako by se nedostávalo dostatečné energie – při premiéře to bylo citelné především u Ondřeje Pavelky jako intrikána Sbriganiho, jehož úkolem je táhnout celý děj. Navíc se ukázal ještě jeden zásadní problém, patrný už v původním textu – nedostatečně jasné (pokud vůbec nějaké) propojení celé intrikánské skupinky. Každý jako by hrál jen sám za sebe, čímž se celá linka intriky rozpadá do pouhých jednotlivých epizod. Věřme, že během repríz se podaří inscenaci doladit a dodat jí výraznějšího temperamentu. Pak má šanci stát se divácky vděčným kouskem.