Osudy Stanislava Kolíbala. Rozhlasové vzpomínky sochaře a výtvarníka

Po válce studuje v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u A. Strnadela a pak scénografii u F. Tröstra na Akademii múzických umění. A stejně jako sochaři, kteří prošli ateliérem J. Wagnera, například O. Zoubek, E. Kmentová, vzdoruje ideologickým klišé socialistického realismu a zůstává v inspirativním spojení s generací meziválečné avantgardy; posléze se dostavují i impulsy modernistických experimentů z ciziny. V padesátých letech Kolíbalovy skulptury představovaly ženské figur oblých tvarů, ženská těla a torza ovšem znejišťoval nezvyklými vratkými polohami.

Kdybych sochařství studoval, nikdy bych nepoznal onu tak potřebou nezatíženost.
Stanislav Kolíbal

Umělcova osobitost v tehdejší situaci paradoxně posilovala skutečnost, že Kolíbal sochařství nestudoval. „Stanislav Kolíbal představuje zásadní osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost,“ píše ve své studii M. Dostál.

„Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Formální prvky – jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo na hnutí arte povera jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Za rozhodující zlom Kolíbalovy umělecké kariéry se považuje první polovina 60. let, která umělci otevřela spolupráci se soudobými architekty a při řešení vlastních výtvarných problémů otevřela perspektivy abstraktního jazyka. Kolíbala přitahovala procesuálnost abstraktní plastiky a problematika stability, lability, pádu a také konvergence organických a neorganických tvarů,“ dodává Dostál.

V normalizačním čase Kolíbal ve své vlasti nesmí vystavovat. O jeho díla se ale zajímají nejprestižnější světové galerie. Referují o něm přední zahraniční noviny a časopisy.  Kolíbalova tvorba je dnes zastoupena ve stálých sbírkách Centre Pompidou, Tate Gallery, Metropolitan Museum of Art a Solomon R. Guggenheim Museum, ve vídeňském MUMOKu, v Národní galerie v Praze. Výtvarní kritici oceňují existenciální rozměr jeho geometrického umění, objevují v něm emocionální podtext a metaforické poselství. Jeho práce oslovují mladou generaci českých výtvarníků.