Osudy Stanislava Kolíbala. Rozhlasové vzpomínky sochaře a výtvarníka
Narodil se v roce 1925 v Orlové na Těšínsku, po okupaci tohoto kraje se s rodiči přestěhoval do Ostravy. Od třinácti let modeloval a kreslil. Obklopovala ho krajina v pohybu a proměně. Geometrie mostů, zdí, plotů jako by vyměřovala prostor obřího land-artu. Bílý strop doma, jehož nekomplikovaná čistota překlenovala seskupení obyčejných věcí tam dole a poskytovala mu útočiště před pohyblivým světem venku, ho fascinoval natolik, že bílá barva získá výraznou roli v jeho tvorbě.
Po válce studuje v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u A. Strnadela a pak scénografii u F. Tröstra na Akademii múzických umění. A stejně jako sochaři, kteří prošli ateliérem J. Wagnera, například O. Zoubek, E. Kmentová, vzdoruje ideologickým klišé socialistického realismu a zůstává v inspirativním spojení s generací meziválečné avantgardy; posléze se dostavují i impulsy modernistických experimentů z ciziny. V padesátých letech Kolíbalovy skulptury představovaly ženské figur oblých tvarů, ženská těla a torza ovšem znejišťoval nezvyklými vratkými polohami.
Kdybych sochařství studoval, nikdy bych nepoznal onu tak potřebou nezatíženost.
Stanislav Kolíbal
Umělcova osobitost v tehdejší situaci paradoxně posilovala skutečnost, že Kolíbal sochařství nestudoval. „Stanislav Kolíbal představuje zásadní osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost,“ píše ve své studii M. Dostál.
„Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Formální prvky – jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo na hnutí arte povera jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Za rozhodující zlom Kolíbalovy umělecké kariéry se považuje první polovina 60. let, která umělci otevřela spolupráci se soudobými architekty a při řešení vlastních výtvarných problémů otevřela perspektivy abstraktního jazyka. Kolíbala přitahovala procesuálnost abstraktní plastiky a problematika stability, lability, pádu a také konvergence organických a neorganických tvarů,“ dodává Dostál.
V normalizačním čase Kolíbal ve své vlasti nesmí vystavovat. O jeho díla se ale zajímají nejprestižnější světové galerie. Referují o něm přední zahraniční noviny a časopisy. Kolíbalova tvorba je dnes zastoupena ve stálých sbírkách Centre Pompidou, Tate Gallery, Metropolitan Museum of Art a Solomon R. Guggenheim Museum, ve vídeňském MUMOKu, v Národní galerie v Praze. Výtvarní kritici oceňují existenciální rozměr jeho geometrického umění, objevují v něm emocionální podtext a metaforické poselství. Jeho práce oslovují mladou generaci českých výtvarníků.
Související
-
Je třeba mnoho věcí poznávat, prožít, ale také zapomenout, říká sochař Stanislav Kolíbal
Stanislav Kolíbal vypráví o dětství na Těšínsku i o svých výtvarných vzorech a principech tvorby.
-
Petr Vizina: Novoroční poselství Jitky Válové
Do nedávna se zdálo, že v Česku nemáme na novoroční projevy štěstí. Člověk čeká myšlenky stmelující, ale dostane účetní uzávěrku a pan účetní ještě sám sebe vychválí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
