Osudy Pavly Jazairiové
Novinářka Pavla Jazairiová je pro své čtenáře a posluchače, ale i pro své kolegy dávno živou legendou. Proč tomu tak je a vlastně musí být, je jasné z jejího desetidílného „osudového vyprávění“.
„Můj otec byl Holanďan, se kterým se maminka seznámila v Německu, byla tam totálně nasazená. Na konci války přešli do Francie, kde jsem se narodila. Otec s námi ale nebydlel, byl obchodní cestující, věčně pryč a maminka musela tvrdě pracovat, takže jsem byla jako dítě často sama,“ říká Pavla Jazairiová.
Jako dítě žila mezi Francií a tehdejším Československem, většinu času trávila v Praze u babičky a dědy nebo na internátě. Dle svých slov pořád byla nucena se někde adaptovat, řešit, kam vlastně patří.
Když bylo Pavle šestnáct, vrátily se s maminkou do Čech natrvalo. Své první stálé zaměstnání získala díky znalosti francouzštiny v Československém rozhlase, nejprve jako sekretářka.
Jenomže, jak sama říká, „můj šéf brzy zjistil, že jako sekretářka nestojím za nic, ale že jsem zvídavá, což je základní vlastnost dobrého novináře“. Stala se z ní redaktorka, avšak v roce 1968 musela rozhlas z politických důvodů opustit. Živila se všelijak a nakonec začala tlumočit.
„Svobodné povolání mělo tu výhodu, že mi žádný zaměstnavatel nemusel dávat doporučení a povolení cestovat. Šla jsem prostě na národní výbor, tam seděla taková paní, co už mě znala, a té jsem řekla, že chci jet se svým holandským bratrem do Kamerunu, že mám pozvání. Samozřejmě ani tam, ani nikde jinde se mnou bratr nebyl, ani jsem nedostávala od něj žádné peníze, cestovala jsem skromně.“
Rozený novinář však musí své zážitky sdělovat, a tak o cestách začínají vznikat také její první knihy.
Do Českého rozhlasu se Pavla Jazairiová po převratu vrátila jako redaktorka zahraničního zpravodajství.
Její profesionalitu dosvědčuje nespočet příspěvků, které pořídila v místech vojenských konfliktů. „O nebezpečí jsem nepřemýšlela,“ říká k tomu, „chtěla jsem především odvést dobrou práci. Mě to bavilo, jenže postupně se reportáže musely zkracovat, nedalo se jít do hloubky, takže jsem – pro sebe v pravou chvíli – odešla do důchodu, i když příležitostně s rozhlasem spolupracuji stále.“
Vrhá se tedy opět do psaní, v němž zúročuje své zkušenosti se světem. Z patnácti titulů jmenujme alespoň Sahara všedního dne, Setkání v buši, Cesty za Afrikou, Afrikou v protisměru, Izrael a Palestina/Palestina a Izrael, Egypt, Egypt (spolu s Jiřím Hůlou), dvoudílnou knihu o Indii, Cestou hvězdy či Jediný svět.
Připravila: Vladimíra Bezdíčková
Technická spolupráce: Petr Janečka
