Osudy – Miroslav Kovářík

1. říjen 2012
02698964.jpeg

„Jsem Pražák Vltavou křtěný“, začíná vyprávět o svém životě, osudově spjatém s poezií, Mirek Kovářík, recitátor, performer, moderátor, literární publicista. Pětidílné vzpomínky interpreta i editora poezie pro Český rozhlas 3- Vltava zaznamenala Alena Zemančíková, vysíláme od 1. října 2012 v 11.30.

„Doba čítající zhruba dvě desetiletí včetně „zlatých šedesátých“ v severních Čechách, v Litvínově, Mostě a Ústí nad Labem, byla sice asi nejproduktivněji prožívanou dobou mého životaběhu , ale z Prahy jsem vlastně nikdy neodešel… Vždycky, když na představeních otvírám prózu Václava Hraběte Horečka, jejíž pražské kulisy pomezí 50.a 60.let jsou mně tak důvěrně známé, uvědomuju si, že město se může zahnízdit v člověku natrvalo jen ve spojení s nějakou intenzívně prožívanou životní epochou… Tak se mi v té próze Václava Hraběte otvírá kdesi uvnitř veliké dějiště, na němž se mohou potkat Jiří Orten s Vladimírem Holanem a třeba i Jiří Karásek ze Lvovic s Ginsbergem. Kde? Na křižovatkách mých osudových setkání, a nemusela to být vždy osobní, kdy se tiskne ruka a dívá do očí .“

Miroslav Kovářík je jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60.let. Jeho Docela malé divadlo / 1962-1969/ stačilo během sedmiletí existence inscenovat kolem dvaceti titulů a vytvořilo i zvláštní interpretační styl. Kromě pořadů americké beatnické poezie, byli první, kdo po létech uvedli na scéně básně Jiřího Ortena (Na pomoc slova!) Jana Zábrany (Mlčet je horší), Jiřího Koláře (Učte se čarovat), Ivana Blatného (Miluji tě, krásná Te…) Ivana Diviše (Povíme si to! ) a Ivana Slavíka (Snímání s kříže). Mirek Kovářík byl vůbec první, kdo scénicky představil poezii Václava Hraběte (Stoptime, 1966) a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka /1968/. Po rozpuštění Docela malého divadla na prahu normalizace působil jako konferenciér folkových pořadů a festivalu Porta /1968-1992/, přičemž se mu podařilo „nakazit“ poezií tisíce lidí, kteří by ji v pouhé tištěné podobě asi nikdy nečetli.

02757718.jpeg

Mirka Kováříka poznáte podle jeho charakteristického přednesu básní „ve stavu zrodu“, při němž poezie prostupuje celým tělem. Vedle toho ovlivnil opět celé generace tvůrců divadla poezie svým působením v porotách a lektorských sborech festivalů poezie, zejména Wolkrova Prostějova. Po roce 1990 se MK vrátil do rozhlasu ( předtím působil na přelomu 60. a 70. let v Ústí nad Labem a u rozhlasového mikrofonu zažil vpád sovětských tanků). Osobně se setkal s beatnickými básníky A. Ginsbergem a L. Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy, byl mezi adresáty rukopisných básní Jana Zábrany a Ivana Diviše.

Je zakladatelskou osobností literárního hnutí, které pojmenoval Zelené peří. To započalo v poetických klubech v Praze, Brně a Českých Budějovicích a pokračovalo v Československém a pak Českém rozhlase až do roku 2010. Poprvé v něm byli uvedeni autoři veršů i próz dříve, než se jejich texty dočkaly knižních vydání. Zeleným peřím prošly tři generace autorů, nejstarší, dnes šedesátníci, k níž patří Alexandra Berková nebo Miroslav Huptych, jsou dávno uznávanými autory, jiní, jako Svatava Antošová nebo Lubor Kasal, dodnes provokují stylem svého psaní a tématy mainstreamovou literární komunitu. Ti nejmladší se postupně a naštěstí už volně prosazují.

V pěti pokračováních vypráví Mirek Kovářík bez okázalosti příběh o působení intelektuálů, úředně přidělených do Severních Čech, kde vytvořili svého druhu kulturní zázrak, v němž se dařilo časopisům, výtvarnému umění, literatuře teorii umění, k čemuž Docela malé divadlo Litvínov mocně přispělo. Vypráví také o přátelstvích a nekonformitě trampských a folkových festivalů, o literárních setkáních autorů, kteří za normalizace neměli naději na publikace, současně ale nepatřili do okruhu disidentských samizdatů, a také o některých zážitcích z cest, na nichž zazněla česká poezie v nečekaných souvislostech a okamžicích. Mirek Kovářík dodnes vystupuje v literárních kavárnách a klubech, svými studiemi přispívá do literárního čtrnáctideníku Tvar a dalších periodik, stále uvádí mladé nezavedené písničkáře, kteří šíří poezii svými texty. Jeho Osudy jsou příběhem o tom, že básnická duše, přátelství a otevřená mysl prostá předsudků jsou hodnotami a silou, která člověka dokáže přenést přes úskalí zákazů, šikan a absurdních omezení do přístavu společně sdíleného slova.