Osudy Jana Koblasy

10. říjen 2017

Osudy

Ve věku nedožitých 85 let zemřel minulý týden uznávaný exilový umělec Jan Koblasa. Sochař, malíř, grafik a autor mnoha filozofických esejů prošel ve svém rozhlasovém ohlížení podrobně svým životem – od táborského dětství, přes „učednictví“ v Teplicích a v Praze až po odchod do německého exilu a návrat do vlasti po roce 1990. Vzpomínal na své přátele a spolupracovníky, uvažoval o smyslu tvorby, popsal vznik jedovnického oltáře i jihlavské Mahlerovy sochy. Věcně, s humorem a bez sentimentální vaty.

Výtvarník Jan Koblasa mezi exponáty z cyklu Plazit jazyk z roku 1970 |foto: ČTK

Sochař, malíř a grafik Jan Koblasa (5. 10. 1932 – 3. 10. 2017) patřil k výrazným osobnostem evropského umění druhé poloviny 20. století. V padesátých letech studoval na AVU v ateliérech Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného. Ne tehdejší nepříznivou atmosféru totalitního režimu reagoval provokujícími neodadaistickými akcemi, které vyústily v založení recesistické skupiny Šmidrů. Po celá šedesátá léta se Jan Koblasa aktivně účastnil domácího výtvarného dění, organizoval a vytvářel svobodný prostor pro neoficiální tvorbu mladé umělecké generace. V roce 1960 inicioval dvě neveřejné výstavy příznačně nazvané Konfrontace. Tehdy ho hluboce ovlivnilo přátelství s Mikulášem Medkem a Vladimírem Boudníkem a také úzká spolupráce s Krejčovým Divadlem za branou. Významným a v té době průlomovým počinem byla sakrátlní realizace (společně s Mikulášem Medkem) v jedovnickém kostele.

Srpnová okupace Československa v roce 1968 zastihla Jana Koblasu v Itálii. O rok později získal azyl v Německu a začal působit v Kielu na Mathesius Kunsthochschule jako vedoucí pedagog sochařského ateliéru. Od roku 1982 žil a tvořil v Hamburku.

Připravil: Miloš Doležal
Technická spolupráce: Ladislav Reich

autor: Miloš Doležal