Za Danou Němcovou. Poslechněte si rozhlasové vzpomínání psycholožky a disidentky
Ve věku 89 let zemřela jedna z nejvýraznějších osobností československého disentu Dana Němcová. Její statečné postoje jí vynesly pronásledování Státní bezpečností a v roce 1979 byla na půl roku uvězněna a později podmínečně odsouzena. V Osudech se vrací k zážitkům z dětství, mluví i o tom, jak se se svým manželem zapojovala do činnosti v disentu a po revoluci poskytovala právní pomoc uprchlíkům.
„Svět minulosti je takový, že člověk si ho stylizuje. A v každé době, kdy vzpomíná, tak se mu vybaví jiná stránka, jiný pohled, a třeba se i změní hodnocení takové vzpomínky. Takže jsou to takové tekuté písky, po kterých se člověk pohybuje. Někdy je spíš opouští, aby nezapadl, kam zrovna nechce, a někdy tomu propadne a pak si tedy chvilku zavzpomíná…“
Tak uvádí své vyprávění Dana Němcová. I když se narodila v Mostě, dětství prožila v Novém Městě nad Metují a toto místo a zvlášť tamní příroda měla pro ni zásadní význam. „Tady jsem se naučila vidět, dívat se s radostí a obdivem, ať to byla sebemenší kytička, třeba jako drchnička rolní, tu mám hrozně ráda,“ říká.
S podobnou intenzitou si v Osudech vybavuje, jak děsivé byly pro ni vlny nenávisti při odsunu Němců v pohraničí. To zažila v Chomutově, kam se rodina po válce přestěhovala a kde Dana (tehdy Valtrová) nastoupila do gymnázia. „Byla jsem hodně velkej introvert. Se spolužáky jsem ale vycházela dobře a spíš jako naslouchající ucho,“ hodnotí své dospívání.
Po maturitě působila „ke spokojenosti rodičů“ rok na základní škole v Jirkově, ale myšlenek na studia se nevzdala a dostala se na Filosofickou fakultu UK v Praze na studium psychologie a také filosofie. Ještě za studií se vdala, je matkou sedmi dětí. „Nikdy jsem nelitovala. Roli matky jsem nikdy nebrala úkorně, naopak. Děti byl ten největší boží dar a úplně mě to naplňovalo.“ Žádnou zkoušku nikdy nezmeškala ani neodložila, studium zdárně dokončila.
Se svým mužem, psychologem Jiřím Němcem, se postupně zapojovala do činnosti v disentu. V osudech vypráví Dana Němcová také o dočasném uvolnění v 60. letech, o době usilovné práce, o přátelích a jedinečných setkáních, ale také o postupné, plíživé normalizaci.
Po srpnu 1968 se manželé Němcovi s dětmi na čas uchýlili do Rakouska, Dana Němcová byla dle svých slov připravená emigrovat, ale Jiří Němec nechtěl pryč „od rozdělané práce“, takže se nakonec rodina vrátila zpět.
„Když se v lednu 1969 upálil Jan Palach, bylo v tom činu snad všechno; neuvěřitelné hrdinské odhodlání burcovat lidi za tuhletu cenu, šok, lítost nad mladým životem, ale i hrdost, že někdo je ochoten pro myšlenku riskovat život. S dětma (i v kočárku) jsem se zúčastnila pohřbu a musím říct, že všechny si uchovaly tenhle zážitek po celý život. Poznala jsem pak i rodinu dalšího, Jana Zajíce a tam jsem pochopila, z čeho to všechno vyrostlo. To byly takové dvě oslnivé pochodně a samozřejmě bylo depresivní, jak rychle byli lidé ochotni to uschovat do sklepů své paměti a mluvit třeba o zbytečnosti této oběti.“
Čtěte také
Na přelomu 60. a 70. let spolupracovala Dana Němcová jako lektorka zdravotnického vydavatelství Avicenum. Zároveň se byt Němcových v Ječné ulici v Praze stal centrem nezávislé kultury, scházeli se tu literáti, filosofové, teologové a také nejrůznější lidé v nouzi…
Pak došlo během let k procesu s Plastic People, který vyústil do vzniku Charty 77, jejíž je Dana Němcová signatářkou. Pro svou svobodomyslnost byla soustavně pronásledována Státní bezpečností, z místa psycholožky zbyla „pozice uklízečky“, v roce 1979 byla na půl roku uvězněna. „Nelituji ani téhle zkušenosti, prožila jsem tam mimochodem i pocit, jak je důležité, když člověk ví, že má venku přátele, kteří se postarají o mé děti, že mám zastání.“
Po listopadové revoluci v roce 1989 se stala poslankyní federálního parlamentu. V roce 1992 z politiky odešla a vedla správní radu Výboru dobré vůle, který začal pracovat pod vedením a z iniciativy Olgy Havlové. Dana Němcová se věnovala také psychologické a právní pomoci uprchlíkům v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru, kterou pomáhala založit. V roce 1997 jí byl udělen titul Žena Evropy a následovala i další ocenění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
