Osudy Dany Huňátové. Poslechněte si vzpomínky diplomatky a spisovatelky

Postoj šéfky kabinetu ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a pozdější diplomatky Dany Huňátové vůči komunistickému režimu se vyvíjel už od dětství – skrze matčiny vzpomínky na studentský pochod na Hrad v roce 1948, kdy ve strachu před střelbou utíkala z Hradčan až na Nové Město; skrze dědovy vzpomínky na několikadenní věznění, dokud nepodepsal „dobrovolné“ odevzdání usedlosti i zemědělství státu v rámci nucené kolektivizace; i na ostrý babiččin slovník, kdykoliv si vzpomněla na soudruhy a sousedy, kteří jim napochodovali do domu a odnesli z něj, co se jim zlíbilo. 

Její vlastní zkušenosti s komunistickým režimem nebyly o nic radostnější – kvůli působení manžela Čestmíra Huňáta v představenstvu Jazzové sekce byla rodina podrobena domovní prohlídce, při které nebyly od hrubých způsobů estébáků ušetřeny ani jejich dvě malé děti, a která vyústila v manželovu sedmiměsíční vazbu, šikanu dětí i ekonomické strádání rozdělené rodiny. 

Události roku 1989, počínaje Palachovým týdnem, přes demonstrace 17. listopadu až po odstoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše vítala s radostí i aktivní účastí na demonstracích. První polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier si ji vybral jako šéfku svého kabinetu, aby mu spolu s Jaroslavem Šedivým a Lubošem Dobrovským byla pravou rukou při rozebírání autoritářského režimu. Nejdříve sice váhala, úkol však přijala. „Bezpráví, které se netrestá, zůstává,“ říká Dana Huňátová nejen ke své motivaci podílet se na rozebírání komunistických a Moskvě podřízených struktur bývalého Československa a úsilí přispět k budování státu na demokratických principech.

Vzpomíná na úskalí nevyhnutných personálních změn na ministerstvu, na odchod vojsk, na cestu nové vlády v čele s Václavem Havlem do Spojených států, kde byla přítomna i jeho legendárnímu projevu v Kongresu USA, na studijní pobyt u Madeleine Albrightové, i na potíže, které Ministerstvu zahraničích věcí způsoboval bojovník za Naše Slovensko Vladimír Mečiar. 

Po volbách v červnu 1992 byl Daně Huňátové nabídnut post diplomatky. Následujících pět let zastupovala Českou republiku ve Finsku a Estonsku, posléze v Egyptě, v Malajsii a nakonec působila jako generální konzulka v Chicagu. Po návratu do České republiky se zavřela do archivů, aby napsala dokumentární knihu s názvem Sametová diplomacie, mapující zlatou éru české zahraniční politiky.