SERIÁL

Osudy Blanky Bohdanové

Blanka Bohdanová

„Jako malá jsem chtěla být paní učitelkou, malířkou a herečkou,“ vzpomíná na svá dětská přání Blanka Bohdanová. Může být spokojená. Postupně si všechna tři povolání úspěšně vyzkoušela. Rozhlasové vzpomínání herečky, malířky a výtvarnice, držitelky Ceny Thálie poslouchejte on-line.

S herectvím začala již v pěti letech, když v plzeňském divadle hrála jednu z lištiček v Janáčkově opeře Příhody lišky bystroušky. Nejrůznějších dětských rolí pak byla celá řada. Na tatínkovo přání (od herecké kariéry jí velmi zrazoval) vystudovala Blanka Bohdanová po druhé světové válce obchodní akademii, ale zároveň se stala členkou experimentálního divadelního studia, které v Plzni založil Miloslav Zachata. Opravdová herecká studia pak absolvovala na brněnské JAMU. Jedním z pedagogů byl i režisér Karel Novák. Ten měl na její hereckou kariéru zásadní vliv.

První profesionální angažmá si navzdory dobovému systému umístěnek vybojovala v Pardubicích. Po několika letech se zde znovu setkala s Karlem Novákem, který sem přišel jako umělecký šéf. Pod jeho režijním vedením nastudovala Porcii v Kupci benátském, Mášu ve Třech sestrách, Roxanu a především Manon Lescaut v Nezvalově veršované hře.

Blanka Bohdanová

V roce 1957 ji čekalo první pražské angažmá v Městských divadlech pražských. Hrála například v inscenacích Miroslava Macháčka a Karla Dostala. Po třech letech změnila působiště – Karel Novák nastoupil do Divadla E. F. Buriana a ona ho následovala. Podruhé si zahrála Manon i Mášu, ale také Francisku v Dürrenmattově Franku V., Marii v Ionescově hře Král umírá, Me Lan v Čínské zdi od M. Frische. V roce 1966 přijala angažmá v Národním divadle, kde zůstala takřka do konce své herecké kariéry. S tou se rozloučila hostováním v  Činoherním klubu v inscenaci F. Mitterera Moje strašidlo.

Bohdanová je herečka se silným smyslem pro dramatickou situaci, je temperamentní, její dramatismus má až jakýsi tragický náboj, nebo aspoň jistou zvláštní dráždivost – a přece herečka nikdy neztrácí přesný cit pro míru a přesnost vyjádření; ani v nejexponovanějších místech, kdy pláče, svijí se v bolestech, je opilá atd., se neobjeví falešný tón nebo křečovité gesto. Nikdy neztrácí profesionální klid, sebekontrolu a sebeovládání. Její projev je velmi čistý a přesný – prožitek nikdy nezdeformuje mluvu nebo gestaci – vždy je prostě herecky proveden.
Václav Havel

Takto zhodnotil výkon Blanky Bohdanové v jedné z jejích prvních rolí na prknech Národního divadla – v inscenaci hry A co láska – Václav Havel v recenzi pro časopis Divadlo.

První filmovou příležitost dostala Blanka Bohdanová na konci padesátých let ve filmu O. Vávry Občan Brych. Následovaly role ve filmech Velká samota L. Helgeho, Romeo Julie a tma J. Weisse, Sylva K. Kachyni, Obžalovaný J. Kadára a E. Klose nebo Čest a sláva H. Bočana. Štědřejší než film k ní byla televize, ale i tam vidíme výraznou pauzu v sedmdesátých letech.

Blanka Bohdanová byla častým hostem v dabingových i rozhlasových studiích. Rozhlasoví posluchači ji naposledy měli možnost slyšet v titulní roli hry Návštěva staré dámy.

Blanka Bohdanová

A ony další dvě profese? Pedagogické práci se věnovala na pražské konzervatoři. Mezi její žáky patřili například Jiří Langmajer nebo Bára Lukešová. Když vinou vnějších okolností musela omezit svou hereckou kariéru, vrátila se ke své dávné lásce – k výtvarnému umění. Od poloviny sedmdesátých let se věnuje olejomalbě a grafice. Vystavuje v Praze i po celé republice, také se účastnila zahraničních výstav ve Španělsku, Řecku, Holandsku, Německu, Brazílii, Itálii, Japonsku a Polsku. Obsáhlou výstavu uspořádala v roce 2010 v síních Novoměstské radnice v Praze 1.  O své malbě říká: „Svět mohl být jiný, než v jakém žijeme. Nemusel být třeba tak barevný, chudší na vůně i tvary. Máme velké štěstí a navíc dar fantazie. Přesto někdy tvary porušuji s vědomím relativity, ale světlo, které je přítomno, je přiznanou nadějí.“

Připravil: Martin Velíšek
Technická spolupráce: Jiří Benák
Natočeno v roce 2019.

Spustit audio
autor: Martin Velíšek