Ostrov Ré. Vzpomínky na domov v jedné z posledních povídek Jana Čepa

V období od únorového puče do Sametové revoluce odešlo z Československa do exilu přibližně 200 tisíc lidí. Jejich konkrétní důvody k odchodu byly různé, společné ale měli jedno. Nelehké rozhodnutí raději odejít do cizí země, opustit rodinu a přátele než dál žít v totalitním státu. Mezi emigranty v letech 1948 až 1989 patřila řada významných vědců, politiků, novinářů a samozřejmě i umělců – herců, malířů, hudebníků, spisovatelů a básníků. Jedním z těch, kdo museli z Československa odejít už v roce 1948, aby se vyhnuli komunistické perzekuci, byl i spisovatel a překladatel Jan Čep.

Jan Čep|foto:Dvojí domov

Ve Francii, která mu byla druhým domovem a kde měl díky své jazykové erudici a kontaktům z dřívějších dob oproti jiným autorům situaci alespoň o trochu jednodušší, už přesto mnoho povídek nenapsal. Próza Ostrov Ré je jednou z nich. Vznikla na počátku 50. let. Vypravěč se v dopisu milé přítelkyni svěřuje se svými dojmy a zážitky z ostrova Ré na západním pobřeží Francie. Skrze všední setkání a události mu prosvítají obrazy dávno zapomenuté, vzpomínky na domov a přátele. V době politického tání si Čepův Ostrov Ré mohli přečíst i čtenáři v Československu.

Povídka vyšla v hodině dvanácté, v srpnovém čísle časopisu Plamen v roce 1968. S nástupem normalizace se pak znovu nad dílem Jana Čepa v Československu zavřela voda a už jen někteří se dozvěděli o jeho úmrtí v Paříži 25. ledna 1974.