Odpovídám na historický výrok „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, říká vítěz karlovarského festivalu

9. srpen 2018
Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

Proč režisér Radu Jude ironicky věnoval svůj film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři Tomio Okamurovi? Jak v jeho filmech koresponduje minulost se současností?

Rumunský režisér Radu Jude debutoval hořkou komedií Nejšťastnější dívka na světě o tom, co se strhne kolem natáčení jedné reklamy. Posléze se proslavil jako držitel Stříbrného medvěda za režii z Berlinale (za originální černobílé drama Aferim!), cen z festivalu v Locarnu (za film Zjizvená srdce) a teď také Křišťálového glóbu za novinku s dlouhým názvem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Jeho tři nejnovější filmy, ve kterých Jude projevuje intenzivní zájem o evropskou historii a její morálku a dopady na současnost. Aferim! vypráví o honu na romského nevolníka v 19. století a Zjizvená srdce se odehrávají ve 30. letech v sanatoriu pro nemocné tuberkulózou. Novinka Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři sleduje divadelní režisérku, která připravuje inscenaci, rekonstruující etnické čistky na Židech, jichž se dopustila rumunská armáda za 2. světové války v Oděse. (Všechny tři Judeho nejnovější hrané snímky mají navíc českou koprodukci.)  

Kompletní rozhovor i s komentářem k filmu si poslechněte v záznamu z pořadu Reflexe. Část vám nabízíme taky v textové podobě…

Na svůj film jste se při světové premiéře v Karlových Varech už nechtěl dívat, odešel jste ze sálu. Je to tím, že je to pro Vás uzavřená věc a nechcete se snímkem už dál zaobírat?

Ano, to také, ale jsou v tom i další důvody. V uplynulých měsících jsem se na film musel několikrát dívat z hlavně technických důvodů, takže už ho prostě nemůžu vystát. A taky jsem docela plachý a představa, že se budu znovu dívat na vlastní chyby, mě drásá.

Můžete posluchačům vysvětlit, kde se vzal název „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“? Ve filmu se to sice dozvědí, ale zkuste věc přiblížit těm, kteří snímek ještě neviděli…

Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

Je to citát, který patří jednomu z poradců rumunské vlády v roce 1941. V diskusi o zahájení etnických čistek židů a Romů vysocí vládní činitelé řekli, že je nezajímá, zda do dějin vstoupí jako barbaři. Tuhle větu tedy považuji za začátek masového vyvražďování, které se odehrálo hlavně na východní frontě a za které nesou odpovědnost tehdejší rumunské autority a armáda. Myslím si ale, že v tom tvrzení rezonují i věci budoucí – tomu člověku je přece jedno, jak na něj budou vzpomínat příští generace. A dnes, nějakých 80 let poté, tu budoucnost obsaženou v téhle větě žijeme. Mohu tedy tomu člověku dát odpověď, jak do dějin vstoupil a tím pádem se kruh uzavře. Taková je tedy idea za názvem mého nového filmu, který z dnešního úhlu pohledu reaguje na prohlášení z minulosti.

Radu Jude: Zákonné, morální, zlé? Chci klást naléhavé otázky

03486706.jpeg

Držitel Stříbrného medvěda za režii z Berlinale, rumunský filmař Radu Jude mluví v rozhovoru o svém filmu Aferim! Film s českým koprodukčním podílem vypráví příběh o honu na romského nevolníka v 19. století v Rumunsku.

Není to poprvé, kdy se ve své tvorbě věnujete holokaustu v Rumunsku. Mluvím o dokumentárním filmu Mrtvý národ…

Nejsem žid, navzdory mému jménu; navíc jsem vyrůstal v dost antisemitském prostředí. Jako teenager jsem začal zjišťovat, jak to s holokaustem v Rumunsku vlastně bylo, a to mě šokovalo. Takže zatím jsem o tom natočil dva filmy a dost možná udělám ještě jeden. Historik, který mi v mém pátrání pomáhal a na Barbarech spolupracoval jako konzultant, nedávno našel další, ještě větší pozůstalost s fotkami a písemnostmi.

Dá se říct, že hlavní postava Barbarů – režisérka – funguje jako Vaše alter ego? Jako někdo, kdo odkrývá, co se vlastně kdysi stalo a snaží se rumunskou minulost pro současné publikum zpracovat uměleckou formou?

No… To je trochu záludná otázka, ale nemyslím si, že to je ten případ. To máte jako s Flaubertem – nikdy nenapsal: „Paní Bovaryová jsem já“, to až zpětně někdo tvrdil, že to údajně pronesl. Myslím si, že některé vlastnosti a činy s tou postavou sdílím a některé ne, takže bych rozhodně neřekl, že jde o obraz mě samotného. Nikdy bych například nerežíroval takové představení jako ona.

Z filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

Dá se Váš nový film vnímat jako dekonstrukce? Je to ve film ve filmu, taky divadelní show ve filmu, takže nám vlastně ukazuje tvůrčí proces na několika rovinách.

Nevím, jestli dekonstrukce je to správné slovo – nejsem si jistý, co přesně znamená. Spíš bych to popsal jako brechtovskou věc. Není to uzavřený film, pojednává spíš o procesu vytváření možného filmového díla. Obsahuje to prvky, které se dohromady mohou složit v nějaký film – rešerše, dialogy, všechny relevantní informace a taky problémy, na které může narazit zobrazení takového tématu. Domnívám se, že film se nemusí opírat jen o příběh v tom dramaturgickém slova smyslu, kdy jedna postava udělá tohle, další na ní reaguje a udělá něco jiného. Může jít o spojení různých věcí, jevů a prostředků, které by nebylo realizovatelné jinou uměleckou formou. Takže vedle sebe položíte fotografii a nějaký zvuk, pak kousek melodie spolu s archivními záběry a k tomu přidáte herce. Všechno to dáte dohromady a vyleze vám z toho objekt s myšlenkou, s nějakou ideou, kterou jinými uměleckými prostředky nevyjádříte.

Barbary jste při premiéře věnoval, s ohledem na převahu českých diváků v sále, Tomiu Okamurovi. Byla to jen spontánní provokace, nebo to má hlubší kořeny?

Řekl bych, že je v tom trochu od obojího. O současné české politice toho moc nevím, ale o Okamurových postojích jsem četl a přijdou mi děsivé. Myslím, že můj film, který je varováním před nebezpečím extremistických myšlenek, by mohl mezi českými diváky rezonovat. Zvlášť teď, když máte v politice tohoto podivného česko-japonského zastánce krajně pravicových názorů. Publikum ale reagovalo trochu vlažně – nemohl jsem se třeba někoho dotknout?

Rumunský režisér Radu Jude předstvil v Karlových Varech film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři

Rozhodně ne, na karlovarském festivalu bych jeho příznivce nehledal.

To věřím, ale zároveň mě spontánně napadlo se zeptat.

Vidíte nějakou spojitost mezi Vašimi posledními filmy z hlediska stylu? Navenek působí dost odlišně – Zjizvená srdce, Aferim!, aktuální Barbaři a ostatně i dokument Mrtvý národ, ale ten bych ze srovnání vypustil – máte pocit, že se skrz ně v tomto ohledu vine nějaká červená nit?

Já sám na tuto otázku asi odpovědět nemohu. Jediné, co k tomu mohu říct je, že nemám styl. Bohužel, sám pro sebe si neumím říct – takhle to vidím, tohle mě inspiruje, odteď se budu na věci dívat podobně. Pro mě každý projekt představuje spíš sérii problémů, které musím vyřešit. Protože postrádám styl, musím vždy nalézat odpovědi na praktické a teoretické otázky, které přede mně nový projekt – a myšlenky v něm obsažené – kladou. A to je pokaždé jiné, protože pro různé filmy nalézám různá východiska.