Radu Jude: Zákonné, morální, zlé? Chci klást naléhavé otázky

03486706.jpeg

Držitel Stříbrného medvěda za režii z Berlinale, rumunský filmař Radu Jude mluví v rozhovoru o svém filmu Aferim! Film s českým koprodukčním podílem vypráví příběh o honu na romského nevolníka v 19. století v Rumunsku.

Aferim! je výrazný černobílý film, natočený výhradně v celkových záběrech a ve staré rumunštině. Aferim, slovo pocházející z turečtiny, znamená bravo.

Poslechněte si záznam vysílání s režisérem Radu Judem a producentem filmu Jiřím Konečným z pořadu Slovo o filmu. U příležitosti české premiéry filmu vám nabízíme taky přepis části rozhovoru.

03486705.jpeg

Zatím jste se věnoval příběhům ze současnosti, Aferim! je váš první film pojednávající o minulosti. Co tedy přitáhlo vaši pozornost k námětu filmu, tématu romského nevolnictví, de facto otroctví, v 19. století? Celovečerní filmy jsem zatím natočil jenom dva, tak nechci, aby to znělo jako že jich už byla stovka ze současnosti a teď je to nějaká velká změna... To, co mě na tématu zaujalo, když jsem si dělal rešerše původně úplně jiných historických námětů, bylo to, jak minulost rezonuje v současnosti. Tím, že mluvíme o minulosti, můžeme líp pochopit, o co jde v současnosti. Přidržel jsem se prostě myšlenky, že příběhy z minulosti můžou být dnes pořád relevantní. V různých filmech, samozřejmě, ale pořád relevantní.

03486704.jpeg

Klíčovým tématem filmu je zákon, dodržování zákona a pravidel, která ve společnosti fungují. To, jestli se vyvíjíme k našemu prospěchu spíš dodržováním předepsaných pravidel, nebo jejich porušováním. Můžete nám k tomu říct z autorské pozice víc? Ano, rád, ale nemám na věc jasný názor, kterých bych zastával. Kladu si spíš otázky. Všechny se vztahují k tomu, že se jednoduše ptám se sám sebe, jak můžu posuzovat život a činy někoho, kdo žil ve vzdálené minulosti. Za předpokladu, že se lidé chovali podle zákona, že ho neporušovali, můžeme je posuzovat jako nemorální, nebo zlé? Z filozofického úhlu pohledu bych o sobě řekl, že jsem konstruktivista. To znamená, že svět, to co vnímáme jako kontinuální čas a prostor, je jenom konstrukt. My ten konstrukt uplatňujeme na skutečnost kolem sebe, ale není to ta samotná skutečná skutečnost, abych to tak řekl.Takže tohle je téma a jedna z těch základních otázek filmu. Jak posuzovat minulost a historické zákony. A jak soudit lidi, kteří zákony dodržovali a chovali se podle nich. Nemám na to žádnou jasnou odpověď. Upřímně, doufám, že diváci přijdou se svými odpověďmi.

03486703.jpeg

Proto také jedna z postav filmu na koni někde uprostřed lesů prohodí ke druhé: „Co myslíš, že si o nás jednou pomyslí lidí někdy v budoucnosti?“ A proč jste se rozhodl nepoužít za celý film jediný detail? Proč je všechno nasnímané na distanc, ve velkých celcích? Řekněte nám něco ke zvolenému stylu.

03486702.jpeg

Co se týče té věty „Co si o nás asi pomyslí lidi za 200 let“, to je samozřejmě hra s minulostí a současností a vzájemnými vztahy. Ale je to taky citát z Čechova. Ve Strýčkovi Váňovi je postava, myslím, že je to Astrov, ten doktor, který přemýšlí nad tím, co si o nás asi budou myslet lidi někdy v budoucnosti.

Chtěl jsem, aby film působil trochu uměle. Také proto, aby diváci neměli dojem, že to, co sledují, je realita. Aby si byli vědomí toho, že jde o moji vlastní interpretaci části naší historie. Nemám žádnou definitivní pravdu ohledně historických událostí, zobrazených ve filmu. Mám jen svůj názor na to, jak to bylo. A něco si o té době myslím. Jde o můj subjektivní konstrukt. A aby tenhle můj přístup byl jasnější, udělal jsem několik rozhodnutí ohledně estetiky svého filmu. Natočil jsem ho černobílý, aby diváci viděli umělost filmu od samotného začátku. A také jsem se rozhodl použít široké celkové záběry. Když vidíte víc za sebou jdoucích celkových záběrů, což se v hraných filmech moc často nedělá, můžete jako divák líp rozeznávat režírování a práci s mizanscénou. Působí to víc jako divadelní hra, kterou někdo natočil. Takové divadlo pod širým nebem, natočené na kameru. Chtěl jsem, aby tyhle postupy umožnily divákům nahlédnout to, o co mi šlo, a předat tu základní myšlenku.

(…)

Jeden z vašich předcházejících filmů se jmenuje Nejšťastnější dívka na světě. To je výrazně ironický, nebo minimálně ironicky víceznačný titul filmu. Aferim! znamená ve staré rumunštině a turečtině Bravo! a tak tu máme tu ironii znovu jako na talíři. Teď jste říkal, že nechcete ve filmech poučovat, tak bych rád slyšel víc o tom, jak postupujete, když chcete dělat co možná nejotevřenější filmy, přístupné různým interpretacím.

No... To je zajímavé. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by Nejšťastnější dívka na světě byly ironický název, ale máte pravdu. Ale nemyslím si, že by můj film byl otevřené dílo, jak by to pojmenoval Umberto Eco. Protože mám svůj úhel pohledu, který je myslím z filmu dobře rozpoznatelný. Hlavním tématem filmu totiž nejsou ty události, které vidíme a které se staly kdysi v minulosti, ale vztah přítomnosti k minulosti. Mám úhel pohledu na věci, které se staly v minulosti a film je zobrazuje, ale ten vztah přítomnosti k minulosti by měl pochopit a konstruovat každý z diváků. A tak myslím, že nepoučuju. Aspoň doufám. Nějací kritici po premiéře tady na Berlinale napsali, a mě to dost zaujalo, že film neříká nic o evropském kontextu té doby, o ostatních zemích. A že neříká nic přesného k dnešku, dnešní Evropě a Rumunsku. Ale to jsou věci, které jsme vypustili záměrně, aby film zůstal otevřený interpretacím. Divák sám musí přijít s tím, že si film dá do vztahu se současným evropským děním a se současným evropským vztahem k minulosti. Tyhle odpovědi jsme nechtěli nikomu dávat záměrně, už od samého začátku prací na filmu.

Film byl koprodukovaný v Bulharsku a v České republice. Český vklad, to byly hlavně postproduční práce na už natočeném materiálu. Jaká byla pro vás ta spolupráce? Ze všeho nejdřív musím říct, že jsem byl velmi vděčný producentovi, Jiřímu Konečnému, že pro nás dokázal sehnat peníze, a také Českému filmovému centru, protože to pro mě bylo takovým důkazem toho, že téma, o které ve filmu jde, má mezinárodní přesah, že může být zajímavé minimálně i v dalších zemích východní Evropy, nebo střední Evropy, prostě v našem regionu, abych to tak řekl. A samotná ta spolupráce byla skvělá. Ve studiu UPP v Praze jsme dělali všechny barevné korekce filmu, to byl hlavní díl prací v Česku. A pak to byla výroba digitálních kopií, titulkování a tak. Naprosto profesionální studio a výborní lidé. A krásné město :-).

Nejšťastnější dívka na světě taky ukazuje natáčení, ať už jde o reklamu, nebo autorský film, jako docela krutý, bezcitný akt. Lidi se o sebe nestarají, jen se snaží zasahovat do práce jiným. Jste takhle skeptický k procesu vzniku filmu, nebo ne? Samotný proces natáčení je pro mě něco hodně směšného. Když někde vidíte filmový štáb, je to snad ta nesměšnější, nejpitomější věc na světě. Takhle to opravdu cítím. A myslím, že nejsem sám. Četl jsem Kieslowského knihu a on řekl vlastně totéž. Že má pocit, že dělá zbytečnou práci. Nebo snad ne úplně zbytečnou, jak všichni doufáme, ale rozhodně není prvořadě důležitá a všechna ta ega lidí z filmového průmyslu, se kterými jednají a mluví na ostatní, to mě vždycky zaráží svojí blbostí a směšností.Tenhle aspekt filmových štábů jsem se ve filmu Nejšťastnější dívka na světě snažil zdůraznit. Bizarnost filmařského prostředí, plného ega, je taky námět jednoho z filmů vašeho krajana Cornelia Porumboia, předpokládám, že ho znáte...

Myslíte Metabolismus?

Ano, film Když se večer snáší na Bukurešť aneb Metabolismus. Máte k někomu z vašich rumunských souputníků obzvlášť blízko – osobně nebo filmařsky?

Ano, s Corneliem Porumboiu jsme dobří kamarádi a samozřejmě mám vztah k filmařům, které obdivuju jako naše staré mistry jako Lucian Pintilie nebo Mircea Daneliuc. A mezi ně patří taky Andrei Ujica. Ten dělá velmi zajímavé filmy, které můžeme zařadit mezi dokumenty nebo zvláštní non-fiction eseje. A pak také kolegové z nové rumunské vlny jako Cristi Puiu nebo Radu Muntean, které mám rád a kterým jsem taky oběma kdysi dávno před lety dělal asistenta režie. A také někteří dokumentaristi, které obdivuju snad ještě víc. Jako třeba Laurentiu Calciu anebo Mona Nicoara.