Ödön von Horváth: Soudný den. Strhující hra o věčné lidské touze po vyšší spravedlnosti

Než ho stoupající agresivita fašistických radikálů vytlačila z divadel a knihkupeckých pultů v Německu a Rakousku, byl Ödön von Horváth úspěšným dramatikem i prozaikem, který za svou tvorbu v roce 1931 obdržel Kleistovu cenu. Vlastní zkušenost s tím, jak snadno může být člověk bez soudu odsouzen veřejným míněním, pod jehož tlakem se ze sousedů a bližních stává anonymní lynčující dav, se odráží i v dramatu Soudný den.

Hra o vinu a nevinu

Horváth drama zasadil do malé obce na železniční trati, kterou vlaky častěji projíždějí, než v ní zastavují. Pod dusivým drobnohledem tady žije železniční přednosta Hudetz, jehož manželství se starší ženou je oblíbeným námětem místních drbů. Když přednosta způsobí srážku vlaků, po které zůstane víc než deset mrtvých, přiklání se veřejné mínění ve sporu o jeho vinu či nevinu hned na tu, hned na onu stranu. Bez důkazů, ale pokaždé připravené podle potřeby člověka zatratit nebo oslavovat.

Cesta, kterou hlavní hrdina v Soudném dnu musí urazit, aby dospěl do bodu, kdy si dokáže přiznat svou vinu, není přímá. Jak mu předpověděla dcera hostinského Anna, která k železniční tragédii přispěla: „…bude muset spáchat ještě něco horšího, aby mohl být potrestán.“ Tomáše Hudetze po této cestě žene nevyřčená, ale silně pociťovaná touha po vyšší spravedlnosti, která by skutečně dokázala zvážit jeho provinění a vyměřila mu trest, po jehož přijetí by si sám dokázal odpustit.