Henrik Ibsen: Když my mrtví procitneme. Drama o sochaři, který z lásky k umění zradí lásku k ženě

Hlavní postavou je zde sochař Arnold Rubek, který se (stejně jako Ibsen) po letech úspěšného působení v cizině vrací do poklidného a místy až poněkud zatuchlého prostředí rodného Norska. Doprovázen o mnoho let mladší manželkou Majou, setkává se v lázních s tajemnou Irenou, ženou, která mu stála kdysi modelem k nejslavnějšímu dílu, soše s názvem Den vzkříšení. Trojici vyhraněných lidských typů – stárnoucí, unavený a se životem účtující umělec Rubek; mladá, životaplná, v manželství nespokojená Maja; Irena, která obětovala život nenaplněné lásce s Rubekem a od té doby se cítí být „mrtvou“ – doplní statkář Ulfheim, živočišný typ, lovec medvědů a naprostý protiklad umělce Rubeka.

Irena přichází jako výčitka svědomí, připomíná Rubekovi, že ji pouze zneužil jako model pro své slavné dílo, a tím, že nenaplnil vztah mezi nimi, vlastně uzavřel její život, „pohřbil“ ji za živa. Rubek si uvědomuje, že prožil většinu života tím, že se „mordoval s kusy hlíny a kamene“ a že je vlastně také spíše „mrtvý“ než živý. Rubek a Irena, ale vlastně všichni čtyři hrdinové hry se pokoušejí „procitnout do života“, začít znovu. Drama se zde odehrává více v konfliktu principů, které s sebou nesou jednotlivé postavy, než v konkrétním konfliktu dějovém.

Hra byla u nás poprvé provedena teprve v roce 2004, kdy ji v režii Ivana Rajmonta uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy. Pro toto uvedení pořídil František Fröhlich nový překlad, který se stal základem rozhlasové adaptace.