Od Adolfa Branalda k Jiřímu Suchému aneb spořilovská bohéma kdysi a nyní II.

Jiří Suchý a Tomáš Pilát
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Suchý a Tomáš Pilát

Spořilov vznikl jako unikátní zahradní město na okraji Prahy na přelomu 20. a 30. let minulého století. Díky své atmosféře od začátku přitahoval – vedle „běžných“ obyvatel – i spoustu slavných osobností. Mnozí se sem stěhovali se záměrem najít místo, kde se dobře bydlí i tvoří, někteří z nich přišli s rodiči, další sem přiváděli své děti. 

Namátkou: Ada Nordenová, Jan Kačer, Jaroslav Havlíček, Martin Turnovský, Luboš Fišer, Jaromír Hořec, A. C. Nor.   

Desetidílný vltavský cyklus Spořilovská bohéma připomíná některé z nich. 

Jaromír Hořec vešel do dějin především jako básník a publicista, který stál u zrodu deníku Mladá fronta. Byl však i spisovatelem, a ovlivnil i muziku. Nejen jako spoluautor encyklopedie Kronika české synkopy, ale i jako textař – z jeho pera pochází například slavné písně Docela všední obyčejný den, Je na západ cesta dlouhá či Dva modré balonky. A zajímavé je i Hořcovo spojení s Podkarpatskou Rusí.

Jeho kolega, spisovatel Jiří Marek, vedl po určitý čas Československý státní film. A další spisovatel, Karel Ptáčník, si za honorář za knihu Město na hranici koupil domek právě na Spořilově.

Z jižního Spořlova

Adolf Branald

Adolf Branald přišel na Spořilov v devatenácti letech a s údivem se dozvěděl, že tu jeho táta koupil dům. Do svých posledních dnů pak chválil tehdejší spořitelnu, která stála za projektem výstavby Spořilova. „Díky ní jsme získali domov,“ říkal. Branald tak opustil své touhy stát se prodavačem nádobí v Indii nebo hoteliérem. Získal místo, kam se mohl po celý život vracet a kde také dožil. V jeho pracovně s velkým oknem a výhledem do zahrady jsem byl. Opravdu utěšené místo. Tady se muselo psát!

Dům Adolfa Branalda (vlevo)

Vladimír Prchlík

Devadesátiletý Vladimír Prchlík se narodil v předjaří, kdy ovšem zima nehodlala ustoupit a nadělovala přívaly sněhu. Byl rok 1929 a rodiče s kočárkem, kde si lebedil, se sněhem doslova prodírali. O pár let později tu začal malý Vladimír chodit do školy a postupně se z něj stával i zanícený amatérský muzikant. Prošel Orchestrem ČVUT, sborem chrámu U Křížovníků a folklórním souborem Vycpálkovci. Léta hrával i ve Spořilovském salónním orchestru, který tu vznikl hned po osvobození v roce 1945. A rád hraje dodnes. Ať už třeba při každoročním uvádění Rybovy České mše vánoční ve spořilovském kostele svaté Anežky nebo při nejrůznějších akcích, například na vernisážích. Mimochodem – rozhovor s ním jsme natočili o Vánocích právě u Anežky, těsně před tím, než vzal housle, sedl si do orchestru a podílel se na provedení slavné „Rybovky“.

Vladimír Prchlík

Jiří Suchý

Jiří Suchý strávil na Spořilově patnáct let a dodnes si pamatuje svoji tehdejší adresu. Přišel sem jako sedmiletý těsně před válkou a ač tu pak celou válku prožil, pokládá své spořilovské období za nešťastnější dobu svého života. Ministroval v už zmíněné Anežce, chodil sbírat staniolové proužky, které shazovala letadla coby rušičky radarů, z pruhu vyhloubeném pro stavbu dálnice (už ve 30. letech!) dloubal malé zkameněliny, a poprvé se objevil ve filmu. Sice na pár vteřin při vystupování z tramvaje, ale základ byl položen. A setkal se tu se svými později slavnými sousedy. Třeba s Liborem Fárou, vyhlášeným spořilovským výtržníkem (rodiče Suchému nedoporučovali se s ním kamarádit) nebo Ivanem Vyskočilem. „Byl jsem proti němu ucho,“ říkal, přestože byl mladší pouze o dva roky. Nicméně s ním později úzce spolupracoval, což dodnes pokládá za svůj velký životní úspěch.

Spořilovská škola

O tom, jak Jiří Suchý chodil na kynuté povidlové knedlíky do františkánského kláštera, který sousedil s jeho domem, jakou naději má Vladimír Prchlík na znovuobnovení pomníku hrdinů od Zborova, a co chtěl Adolf Branald říct knihou Převleky mého města, poslouchejte ve vltavsko-mozaikovském cyklu Tomáše Piláta Spořilovská bohéma.