Obličej jako nepřítel

Někdy to slouží tvorbě hereckého typu, například ve slavné dvojici komiků je Laurel věčný uplakánek, pořád se zdá, že natahuje moldánky, kdežto Hardy se tváří jako přetopený kotel, ať má či nemá proč.

V běžném životě nám maska vždycky škodí. I ten celodenní úsměv je po celém dnu nevěrohodný a spíše protivný. Měla jsem studentku, která - dost jemně řečeno - nepatřila k nejnadanějším. Nosila mimickou škrabošku věčné otrávenosti a blazeovanosti. Její tvář dávala najevo, že ji nic nebaví, že mě vlastně ani neposlouchá. Učit ji nebavilo ani mě.

S tímto výrazem přišla i ke státnicím. Víte, co vy mi můžete, říkala nám celou dobu zkoušky její tvář. Skončila s trojkou z milosti, poslední drobný krůček před vyhazovem. Poblahopřáli jsme jí k absolutoriu, s tichou úlevou, že ji máme navždy z krku. A paní rektorka, rázná bělovlasá dáma, si neodpustila říct: A netvařte se pořád tak nafoukaně, slečno! – Tečka, konec, dveře za dívkou se zavřely.

Minuta, dvě, potom nesmělé ťuk ťuk. Děvče vešlo znovu a docela upřímně řeklo: „Jestli jsem se nějak divně tvářila, tak pardon, to nebylo na vás, já se tak prej tvářím pořád. Já to nevím, ale lidi mi to říkají.“

Kdoví, jestli bychom ji hodnotili jinak, kdyby přišla s tváří pokornou a milou. Skvělé je, že byla schopna se omluvit. Že už aspoň ví, že jí tvář dělá medvědí službu. Mimická škraboška nás svým způsobem chrání, ale cena, kterou za to zaplatíme, je moc vysoká. Kéž by šlo vykřiknout jak o půlnoci na maškarním bále: A teď masky dolů! a s úžasem se dívat, jak vypadá čí opravdová tvář.