O větrných mlýnech

Měl jsem přátele, a ti po desátém stěhování konstatovali, že už si nesli pouze věci, které skutečně potřebují. Blížili se k okřídlenému latinskému rčení „všechno své nosím s sebou“.

U mě ale tohle pravidlo neplatí, ba právě naopak, při každém dalším stěhování se moje věci záhadně násobí. Odvodil jsem z toho vědeckou teorii smršťování prostoru v čase. Princip je jednoduchý. Přestěhujete se z menšího bytu do většího, máte najednou pocit prostoru, ale postupně se ten prostor začne zmenšovat, zpočátku nepozorovaně, posléze zjevně, až je původně velký byt najednou těsný. A vy začnete přemýšlet o dalším stěhování, načež se celý proces opakuje.

Pohroma zvaná stěhování má nicméně jednu nespornou výhodu. Najdete pár věcí, jež byly dlouhodobě nezvěstné nebo jste na ně dávno zapomněli. Tak se mi to stalo předposledy. V kupě haraburdí, nad kterým váháte, zda ho vyhodit nebo ne, jsem objevil starý samizdat svojí vlastní knížky. Jmenovala se Větrné mlýny a psal jsem ji v docela pakárenském období povinné vojenské služby, což je na úplně jiné vyprávění.

A protože některé předměty mají bezmála magickou moc přenášet nás proti proudu času do daleké minulosti, není dobré se tomu bránit. Básničky na průklepových papírech, svázané v černých deskách, mě najednou vzaly do jiného světa.

Zažloutlé stránky se stopami kávy nebo čaje měly v sobě víc života, než bych čekal. Otevřely se přede mnou kulisy mých originálních strýců a tet, kulisy kasárenské opuštěnosti pod rusky psanými hesly, kulisy mých útěků, nočního motoráku a nádražních světel zapadlé zastávky na slovensko-maďarském pomezí, kulisy šedé beznaděje, ve které nelze žít, takže jsme si všichni nějakou tu naději stejně našli.

Ale hlavně. Znovu jsem měl před očima svůj vlastní boj proti větrným mlýnům, snahu zachovat aspoň zlomek toho, co mi tehdy řeka času odnášela, stejně jako to činí dnes. Boj, který je ve své podstatě obecně lidský a každý ho musí podstoupit, neboť každý má svoje větrné mlýny a stát se pod nimi člověkem znamená pocítit současnou marnost i důležitost téhle bitvy.

Knížka po letech vyšla, vypadala ale úplně jinak. Bylo to v dobách nově nabyté svobody, hýřila barvami a najednou v ní byla spousta optimismu. Na starém samizdatu mě překvapilo věnování, dávno jsem zapomněl, že bylo úplně stejné jako potom po letech. Knížku jsem věnoval každému, kdo zjistí, že se v ní píše také o něm.

A tak jsem si tehdy, uprostřed stěhování a překotného rozbalování věcí, v pokoji s výhledem na řeku Vltavu usmyslel, že se do těch větrných mlýnů zase pustím. I když se nad nimi vyhrát prostě nedá. Ale nad sebou někdy ano.