O stigmatech

Tak se blíží i tomu, čemu dnes říkáme sociální stigma. Je to nějaké znamení, které člověka jednou provždy snižuje v očích druhých. Vzpomínám si, jak za našich dětských let kdosi ze spolužáků něco ukradl. Viníka musel někdo udat, protože věc se záhy našla ve školní skříňce a krádež byla před kolektivem třídy vyšetřována i odsouzena. Nejspíš to bylo proti všem zásadám, které by dnes doporučoval dětský psycholog. Já si i po desítkách let pamatuji, kdo to udělal a o co šlo. Jenom jaksi nevím proč se to stalo, což by bylo vlastně to nejdůležitější. Další hezkou ukázkou stigmatizace bylo, když učitel posadil spolužáka za rasistické projevy za trest vedle cikánky. Nikomu to tehdy nepřišlo poněkud kontraproduktivní.

Vlastně se od dob označování otroků ve starověku mnoho nezměnilo. Žijeme v době téměř neomezených možností, protože se do hry zapojila moderní technika. Jakmile někde zanecháte digitální stopu, třeba o vás někdo napíše, že jste lump, protože jste ukradl, zabil a snědl plameňáka z pražské zoo, nikdy se té pověsti nezbavíte. Půjde to s vámi, i kdybyste vysoudil, že jste v Praze nikdy nebyl a jste vegetarián a ve vaší krvi stopy DNA plameňáka nejsou a nikdy nebyly. Jenže lidé si řeknou, že to by si přece nikdo nevymyslel a že musíte být pěkně obratný ptáček. Jíst plameňáky a ještě takhle zametat stopy.

Pak vám zbudou jen dvě možnosti. Nést stigma dále životem, zatrpknout a dožít v chudobě a opovržení. Nebo je tu možnost druhá. Tvrdit, že to není pravda a tvářit se, že to pravda je. Tak se můžete stát celebritou. Jak vás pozvou jako popírače konzumace plameňáků do první debaty, máte vyhráno. Už se bez vás neobejde žádný večírek a ten typ žen, co píše do vězení vrahů, začne možné obletovat i vás.