O spejblovitosti
V dětství jsem Spejbla a Hurvínka považoval za dva milé poplety, víc slavné než vtipné. Uznával jsem, že jako humorně vyřezaní vážní být nemohou, a musí-li být člověk vtipný za každou cenu, leckdy bývává trapný - pokud není geniální, stává se loutkou svého zadání. Ještě nejlepší byli S + H na starých šustivých deskách, kde kráva u splavu chroustala chrousta a Spejbl to musel stokrát podepsat. V příručním slovníku naučném naší neodložitelné doby byl Spejbl kádrován jako "loutková karikatura omezeného měšťáka", Hurvínek jako "loutka všetečně prostořekého synka Spejblova". A s tím si, chudáci, celá desetiletí museli vystačit. Na stejných šustivých deskách byly naštěstí i písničky Ježka, Voskovce a Wericha i s jejich předscénami. Kam se na ně Spejl s Hurvínkem hrabou! zdálo se mi tehdy.
K Spejblovi a Hurvínkovi jsem se vrátil po mnoha letech, kdy jsem s povýšeným úsměvem chtěl tyto dva historické poplety představit svým dětem. Avšak úsměv se změnil v úžas! Na týchž šustivých deskách ve stejných scénách jako by se Hurvínek se Spejblem vymkli svému zadání, jako by oddřevěněli. To, co jsem dříve pokládal za trapné, bylo náhle vtipné - až bolestně. Hurvínek totiž není žádný popleta, ale nadaný, přirozený a velice důvtipný kluk, který čím více se vzpírá opratím Spejblovy otcovské stupidity, tím je vtipnější. Obrana humorem není bavičský trik ani divadelní šarže, ale způsob, jak přemoci vlastní úzkost ze zotročení, jak z pasti vylézt alespoň vnitřním hlasem. V tom je lidské mládě nejohroženější a Hurvínek je jeho představitelem nejpřirozenějším. Na druhé straně i Spejbl je dokonalý prototyp: mužské nadutosti snoubící se s přehršlí komplexů, vzorný představitel nutkavě otcovského autokratismu, jenž ani své dítě nemá za sobě rovné. Jedná s ním jako se svým milovaným majetkem, který tak láskyplně ovládá a zotročuje. Hurvínek je jeho a to by bylo, aby ho jednou, kluka nezdárného, neudolal, že ano. Spejbl pochopitelně zůstává Spejblem i v práci - sedí na pozici manažera, asi - a čím je pro své okolí nesnesitelnější, tím více pak nakládá na malého Hurvínka.
Když jsem tohle pochopil, rval bych si vlasy, nebýt Spejblem. Okamžitě jsem to chtěl napravit, ale nenapadlo mě nic jiného než zase spejblovina: Važme si svých dětí, neboť proti nám jsou nekonečně hodné a dobré, že ano. A Hurvínek to musí stokrát opsat, protože z každého Hurvínka se jednou stane Spejbl.
Josef Skupa byl geniální a Miloš Kirschner se snažil v jeho díle pokračovat i v omezené době. Nedávno jsem slyšel nahrávku úplně novodobou, zvuk vzorně jasný a čistý. Nepříjemný ženský hlas oslovoval Spejbla Pepo. Hurvínek vůbec nebyl chytrý, ale velice hloupý a zdeptaný, a Spejbl byl ještě větší blbec, než jsme si mysleli, i když v práci povýšil, asi. Trapnost stíhala trapnost. Nevím, jestli se mi ulevilo, nebo přitížilo.
Protože co když se za dvacet let budeme poznávat i v tomhle Spejblovi?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
