O přízemnosti lidských duší

15. březen 2003

Deziluzivních pohledů na současnost jsme již viděli několik. Většinou to byly výpovědi zabývající se dopadem tíživých sociálních podmínek na psychiku i mravy hrdinů. Jan Kraus, nyní debutující snímkem Městečko, ovšem tvrdí pravý opak: právě takoví jsou lidé již od své přirozenosti a zůstávají takovými bez ohledu na to, jak se mění společenské uspořádání.

Jeden základní rys vyzdvihuje jako určující: zprimitivnělé a hamounské obžerství týkající se všech aspektů lidské existence, obžerství doslovné i v přeneseném slova smyslu. Obyvatelstvo napěchované do osady příznačně nazvané Městečko je totiž pozorováno se stejnou důkladností (a citovým zaangažováním) jako mraveniště s hemžícími se přičinlivými tvorečky.

Jan Kraus do svého debutu obsadil neherce

Úvodní scéna odehrávající se ještě za minulého režimu prozrazuje zjevně karikující nadsázku (místní funkcionáři se snaží opít okresního tjemníka, aby byl povolnější v přidělování úzkoprofilových obytných buněk), avšak upchtěnou trapností takového počínání předznamenává veškeré pozdější dění. Ať v Městečku bude u moci Nezávislá erotická iniciativa nebo ODS, nic neovlivní vychytralost a sobectví, s jakým si lidé počínají. Ale nejsou to vychytralost a sobectví vytříbené - naopak jsme svědky trapně přízemních, tupých pokusů je zužitkovat.

Podnikání, restituce, veřejné zakázky, to vše se stává předmětem kupčení, protežování, ale také naivních předpokladů a nereálných očekávání. Režisér přesně pojmenovává: jeho poživační, často obtloustlí hrdinové by rádi byli prohnaní, jenže to neumějí, a proto jejich plány selhávají, proto jsou jejich velkohubé sny směšné. Kraus diagnostikuje přízemnost uvažování, těkaje od jedné postavy ke druhé. Vyhnul se vyklenutému dějovému oblouku, načrtává svého druhu kolektivní portrét. Se svými hrdiny nesoucítí, ale ani je nezesměšňuje, jen chladně obnažuje jejich obavy i posedlosti, jejich spontánní počínání. (Mimořádně působivou věrohodnost získal i díky obsazení neznámých tváří.)

Ne vždy se mu daří tento odstup udržet, místy sklouzává ke zbytečnému "osvětovému" zveličení (třeba v nenávistném xenofobním výpadu, jehož zevšeobecňující poloha se náhle vymyká přijaté poetice, či v takové drobnosti, jako je odejmutí kousku masa z hostovy příliš velké porce). Také průběžně akcentovaný motiv sexu jako výnosně obchodovatelné komodity spěje k přemrštěné, i když jistě znepokojivé konstrukci. Některé postřehy opravdu zastudí: třeba odnášení těžkého náhrobního kamene ze zdevastovaného židovského hřbitova nebo scéna, kdy si hospodský s jistými rozpaky přichází pro peníze, které minulý den v opilosti zastrčil servírce do výstřihu.

Místní funkcionáři se snaží opít okresního tajemníka

Všimneme si režisérovy snahy budovat jednotlivé zápletky tak, aby již samy o sobě obsahovaly budoucí rozpor - možná tím poněkud oslabuje jejich výsledné vyznění. Horoucí vzplanutí pro určitou ideu zpravidla okamžitě provází i nedůvěra vůči ní: balamucení vidinou "milionových výher", hospodský, jenž marně doufá v hromadné zájezdy Němců, umanutý rolník, jehož rodina se děsí, že by kdysi zabavené polnosti měly být navráceny...

Městečko je debut obdivuhodně vyzrálý, inscenačně věrohodný. Nemusíme sice souznít s jeho vývody, avšak zjištění, jež přináší, nelze přehlížet ani zlehčovat. Udeřil do iluzí, které si rádi sami o sobě utváříme.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.