O chození do houslí

Následovaly čtyři roky utrpení, kdy se pro mě nejhorší budovou rodného městečka Vysokého Mýta stala místní hudebka. Kráčel jsem tam vždycky pohřebním tempem, futrál těžký, každý nápad na prodloužení trasy skvělý. Míjel jsem novinový stánek, kde se co týden prodával sběratelům balíček známek. Nemohl jsem nekoupit, neboť i to představovalo příjemné zdržení.

Pak ale pouť končila, vstupním dveřím hudební školy nebylo lze se vyhnout. A já věděl, že až vyjdu po schodech a vkročím do učebny, bude tam čekat učitel, pan Lukeš, který je z mého vrzání na půl cestě do blázince, ale síle osudu se taky nemůže vzepřít. Naše strádání mělo společného jmenovatele, vycházejícího z onoho nešťastně uplatněného práva na omyl, což kvůli společenské etiketě nešlo vrátit zpátky.

Snil jsem o tom, že budova hudební školy nečekaně vyletí do vzduchu, a když přijde nejhorší den týdne, moje cesta do houslí skončí u novinového stánku nákupem známek pro sběratele, neboť dál už bude zít jenom obrovská díra. Ve zpovědnici jsem byl připraven doznat tajné přání, aby s budovou letěl do vzduchu i můj učitel, pan Lukeš, se zapálenou cigaretou a smyčcem, užívaným místo rákosky. Mohlo to ostatně bouchnout právě od jeho zapálené cigarety.

Netušil jsem tehdy, že se s hudebkou stane něco daleko horšího. Hrůza na mě měla padnout o pár let později. To už jsem do houslí nechodil, protože po čtyřech letech uznali i největší optimisté, že Paganini ve mně nedřímá. Do školních sešitů jsem dávno maloval elektrické kytary a rodil se ve mně záměr stát se rockovým hudebníkem.

Přišlo léto ´68, okupace velkého bratra, řízená z Moskvy. Moje rodné město Vysoké Mýto brázdily ruské tanky, a když opadl počáteční zmatek, sovětští soudruzi si u nás udělali základnu. Za zdmi čtveřice kasáren šířili podivnou kulturu, Evropanům hodně cizí. A symbolem se měla stát moje hudební škola. Věděli jsme, že ji zabrali, ale nikdo netušil, co se děje uvnitř.

Až jednou moje malování elektrických kytar přerušila školní exkurze do bývalé hudebky. A tak jsme se spolužáky zděšeně zírali na „síň bojových tradic“. V místech, kde bylo piáno a řady notových stojanů, blikala v pološeru podivná světélka, zobrazující kaťuše a tankové brigády, vedle nich se naparoval živý ruský generál, hrdý na tu přepychovou výzdobu.

A já měl najednou pocit reverze svého katastrofického snu. Chtěl jsem, aby se vrátily staré časy, aby tam zase přiletělo piáno a notové stojany, aby za dveřmi čekal můj učitel, pan Lukeš, třebas i s cigaretou a smyčcem, užívaným místo rákosky.

Zbyla mi z té doby sbírka známek. Mezi nimi jedna sovětská, kosočtvercová, v ceně šedesáti kopějek. Zobrazuje chlapce a dívku pod nápisem „Deň savětskoj maladěži“. Nějak se mi spojila s nejhorší budovou mého rodného městečka. Mimochodem, dneska se tam zase učí hudba. Tak je možná čas, abych i já navázal na malování svých elektrických kytar.