Nový a bezbarvý Murakami

Málokterý současný světový autor u nás zdomácněl natolik jako populární japonský spisovatel Haruki Murakami, který si před několika lety z Prahy odvezl Cenu Franze Kafky. Nyní se na pultech tuzemských knihkupectví objevil další z jeho titulů, již tradičně vydaný nakladatelstvím Odeon v edici Světová knihovna a přeložený Tomášem Jurkovičem, který jej též doprovodil zasvěceným doslovem. Román s názvem Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování se řadí k Murakamiho nejnovějším dílům, od jeho vzniku dělí české vydání pouhé dva roky. Čtenáři se sice opět mohou těšit na některé klasické ingredience z autorova osvědčeného receptu, avšak v kontextu Murakamiho dosavadní tvorby patří tato próza k méně početné skupině titulů, jež nejsou obestřeny atmosférou magického realismu ani netíhnou k historickým tématům.

Příběh šestatřicetiletého Cukurua Tazakiho má vcelku jednoduchou zápletku, o to komplikovanější je však charakter hlavního hrdiny, který vedle slabosti pro vlaková nádraží oplývá též výrazným sklonem k introspekci. Na radu své současné přítelkyně se Cukuru rozhodne postavit čelem dávnému traumatu, jímž se pro něho coby dvacetiletého mladíka stalo náhlé a neodůvodněné vypovězení z pětičlenné skupiny doposud nerozlučných přátel. Vydává se proto na cestu, kterou se mají završit jeho léta putování k poznání sebe sama, a pevně doufá, že mu opětovné setkání se čtveřicí bývalých kamarádů – dvou mužů a dvou žen, jejichž jména vyjadřují různé barvy (červenou, modrou, bílou a černou) – pomůže objasnit starou křivdu.

Příliš nedořečeného a málo fantazie

Mezi hrdinovy vzpomínky na tyto přátele, vedle nichž si Cukuru připadal poněkud bezbarvý nejen svým jménem, ale i charakterem, a líčení jeho současného života ovšem vstupuje ještě třetí časová vrstva. Ta je spjata s Cukuruovým studiem na tokijské univerzitě a přátelstvím s výjimečným mladíkem nesoucím opět „barevné“ (tentokrát popelavě šedé) jméno Fumiaki Haida. A zde už Murakamiho vyprávění dostává povážné trhliny, neboť čtenář opakovaně naráží na mnohdy sice zajímavé, posléze však do ztracena vyznívající epizody a motivy. K takovým patří i příběh Haidova otce, vnášející do této realistické prózy krátký závan onoho fantastična, které v minulosti přitáhlo k Murakamiho tvorbě tolik čtenářů. Sociologie vs. beletrie Třebaže překladatelův doslov upozorňuje na výraznou aktuálnost a sociologické pozadí přítomného textu, v němž se podle Jurkoviče odráží celá řada závažných problémů současné japonské společnosti, a staví tak zpětně celý román do poněkud odlišného a o poznání lichotivějšího světla, český čtenář znalý Murakamiho předešlé tvorby bude nejspíše zklamán. Nejenže se autor tentokrát vydal méně vyšlapanou cestou psychologické prózy, ale zatížil svůj příběh, který nadto ústí do čtenářsky neuspokojivého otevřeného konce, nadměrným množstvím nedořečených míst a nezodpovězených otázek. Ani hlavní hrdina románu navíc neprobouzí ve čtenáři přílišné sympatie, před čímž ostatně varuje i Jurkovič ve svém doslovu. Vinu na tom ale nenese jen charakter postavy, ale i sám autor, který se místy až únavně vrací k některým leitmotivům, především pak k hrdinově údajné bezbarvosti.

Autorovo jméno nepochybně zajistí románu Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování nemalý počet prodaných výtisků, Murakamiho rozsáhlé a hojně překládané dílo však nabízí čtenářům – ty české nevyjímaje – celou řadu zajímavějších próz. Ani přítomnost mnoha tradičních prvků Murakamiho osobité a vyhledávané poetiky, mezi něž patří prolínání japonských a evropských motivů, odkazy na klasickou a jazzovou hudbu nebo odvážné erotické scény, tentokrát nestačí k tomu, abychom si z četby tohoto románu odnesli obvyklý požitek. V porovnání s jeho vrcholnými díly zkrátka působí Murakamiho nejnovější próza poněkud bezbarvým dojmem.