Markéta Pilátová: Knihy a lidi

Říct, že jsem cítila radost, by bylo málo. Říct, že jsem cítila hrdost, by bylo nepřesné. Cítila jsem hlavně energii. Všichni čeští spisovatelé, agenti, překladatelé, nakladatelé po veletrhu poletovali, zdravili se, navazovali kontakty, prodávali práva, potkávali se a všichni zářili.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Rodáci

I ti největší introverti, co podobné akce moc nevyhledávají, se tentokrát usmívali. Bylo to semknutí, na pár dní, ale pevně jsme se všichni drželi navzájem.

Komunikačních kanálů, kterými si dnes lidé navzájem předávají informace, pocity a příběhy, je dnes nepřeberné množství. Knihy v nich pořád hrají roli. Pořád se píší, čtou a obchoduje se s nimi. Třeba ve Frankfurtu. Přestože tenhle největší knižní veletrh na světě je dnes mnohem menší než třeba v 90. letech, pořád je to největší tržiště knih, jaké existuje. A všichni na něm chtějí být a obchodovat. Nebo se jen s někým sejít. Se svým agentem u stolečku na českém stánku, se svými překladateli, nebo třeba polskou nakladatelkou a italským nakladatelem, kteří se tady taky míhají.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Společné čtení

To nejdůležitější se ale neodehrává přímo na veletrhu. Setkávání s puncem spontánnosti se odehrávají ráno na hotelové snídani, nebo večer v hotelovém baru. Na snídani se lidé radostně zdraví a přisedávají k lidem, se kterými chtějí, nebo potřebují mluvit. Domlouvají se tady příští překlady knih, ale i česká vydání, uzavírají aliance, probírají novinky.

Kdyby sem nějaký nepřítel knih hodil ráno bombu, současná česká literatura by přestala existovat. Večery bývají intenzivnější, protože všichni po vystoupeních a obchodních schůzkách na veletrhu potřebují upustit páru, a tak jde často stranou opatrnost a probírá se kde co, včetně politiky a nad stoly se vznáší ona upuštěná pára.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Mami, k tyči!

A všichni neustále na stavu svých sociálních dovedností tkají ta nejvhodnější spojení, při nichž by pomohli do světa svým knihám. Není na tom nic nového, literatura psaná lidmi je o lidských osudech, píšou ji, čtou a kupují lidé a ti by si, pokud možno, měli lidsky rozumět. Když Milan Kundera pozval po pražském jaru do zimní sauny na Vltavě mladé reportéry Gabriela Garcíu Márqueze a Vargase Llosu, nemohl tušit, že jsou to příští nositelé Nobelovy ceny.

Tihle dva, okouzlení ledovou koupelí, pro Latinoameričany vrcholně exotickým zážitkem, s Kunderou už nikdy neztratili kontakt. Ti tři si prostě rozuměli. Uzavřeli neviditelnou smlouvu literárního kumpánství, a právě takové smlouvy jsou ve Frankfurtu nejcennější. Knihy dnes válcuje všechno možné. AI, nekulturní ministři kultury, digitální světy, a přesto v nich zůstává zaznamenáno naše lidství. A i proto má smysl, abychom se nad ním všichni ve Frankfurtu scházeli.