Markéta Pilátová: Mami, k tyči!

Zatím mě to nestresuje, protože jedu jenom do Prahy. Vlak je narvaný po strop, většinou výletníky s koly, studenty a cizinci. Zastavíme se po půl hodině jízdy, protože na trati jsou popadané stromy. Někdo se vrací jiným vlakem do Plzně, ale protože je už skoro osm večer, většina lidí zůstává a vyčkává, co jim osud přinese.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Rodáci

Volám domů. Fyzioterapeutka dnes nemohla přijít a tak jsem mámě slíbila, že s ní budu cvičit já a po telefonu. „Tak mami, k tyči!” Tyč je naše zábradlí u schodů, kterého se máma přidržuje, když cvičí chůzi a různé podřepy a taneční kroky, protože chce co nejdřív začít chodit bez chodítka.

Nasazuju si velká růžová sluchátka, šteluju telefon, máma už je u tyče a já předcvičuju – různě zvedám ruce do vzduchu a předvádím tělocvičnou pantomimu a nahlas mámě počítám. „Jedna, dva, tři...” Po hodině si spolucestující zvykli, zvednutá obočí a udivené pohledy už ustaly, vlak se rozjel, do Prahy jsme nakonec dorazili. Podobné cvičení už jsme s mámou absolvovaly v náhradní autobusové dopravě cestou na festival do Horního Kubína na trase Vsetín – Púchov. Vlak z Plzně byl proti tomu peříčko, v autobuse se mi předcvičovalo o dost hůř.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Ložnice

Ani máma ani já nechceme, aby se cvičení vynechávalo a tak prostě děláme, co můžeme. Mámu to stojí o dost víc energie, protože ji bolí klouby a její svaly nejsou na námahu zvyklé. Má však před sebou pevný cíl, ke kterému směřujeme. Máma se ještě jednou chce podívat k moři a bez chodítka! Cíl se průběžně přibližuje a zase vzdaluje. Někdy mě máma obviňuje ze sklonů k sadismu, někdy já ji ze sklonů k podvádění, to když počítat zapomenu a máma po dvou cvicích řekne vítězoslavně „deset!”

Největší radost během cvičení ve vlaku má máma, když vypadne signál. Ale pak se zase vždycky statečně postaví k tyči.

A po cvičení mi čte. Nahlas. Tunel netunel. Každý den, nejmíň půl hodiny. Knížku o Maxi Švabinském, povídky Jiřího Hájíčka, Smrt v Benátkách od Thomase Manna v novém překladu Radka Malého, články z historického časopisu (o císařovně Sisi vím úplně všechno), články z psychologického časopisu (o depresi a ADHD vím i to, co nechci). Pak si o tom, co máma přečetla, povídáme.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Neviditelná práce

Knihy mámě po dlouhých letech nemoci vrátily smysl pro ironii, slovní zásobu, humor. Je to ale náročné, chuť na čtení se nevrátila jen tak. Prvních pár měsíců jsem ji do čtení musela doslova nutit, přemlouvat, slibovat odměny v podobě laskomin, ale nakonec se k ní knihy vrátily. Občas se ke čtení nahlas přidá i táta. Oba čtou krásně a všechny nás tahle knižní seance baví. Staří Řekové tomu říkali kalokagathia aneb jednota duše a těla. Zní to provařeně už víc jak dva tisíce let a pořád to funguje.

Máma se před půl rokem nedokázala sama zvednout z postele, nedokázala se sama obléct, něco si podat. Minulý týden měla osmdesát a na oslavu přišla z ložnice do obýváku sama, bez chodítka. Vítězoslavně se smála. Pak se mě ptala, kdy zase někam pojedu. „Brzy, mami, budem zase cvičit ve vlaku. „Tak doufám, že ta cesta bude samej tunel!” Říká máma, ale pak jde k tyči a pak pro knížku.