Adam Borzič: Cesta za „šíleným“ králem

Vyrazili jsme s přítelem a já po cestě sledoval znamení. Vlaštovky nad Mnichovem obnovovaly spojení s vitálními proudy života. Majestátní štíty Alp mířily k nebi a ukazovaly, že cesta vede vzhůru, ale vzápětí jsem uviděl telátka a strom obsypaný žlutými jablky. A tak se zjevila i něha země.

Čtěte také

Adam Borzič: V zemi laskavých buddhů a divokých zvířat

Když jsme dorazili do městečka, kde jsme měli přespat, na prvním domě, jehož jsem si povšiml, zářil nápis Sluneční dítě. Archetyp krále a slunečního dítěte je podobné povahy, odkazuje k duchovnímu středu – k bytostnému Já.

Taková imaginativní hra se symboly se hodí k cestě za bavorským králem Ludvíkem II. a jeho snem o kráse, která se vtělila do zámku Neuschwanstein.

Tento umělec na trůně mě fascinuje už od deseti! Jako kluk jsem zbožňoval dobrodružné knížky, příběhy o pokladech a tajemných místech, které voněly staletým prachem. Vzpomínám si na den, kdy mi učaroval Ludvíkův zámek. Jeho bělostné věže se zabodávaly do svěžího alpského vzduchu, aby v atmosféře vyhloubily otvor, kterým proudila fantazie. Také fotografie novobyzantského trůnního sálu mě svojí zádumčivou pompou ohromila. A samozřejmě mě upoutal temný životní příběh tohoto pozdního romantika, žijícího v letech 1845–1886.

Čtěte také

Adam Borzič: Luna nad řekou

Ludvík nebyl zdatným politikem. Roku 1866 se Bavorsko po boku Rakouska ocitlo na poražené straně války s Pruskem. O dvacet let později, v červnu 1886, byl král zbaven možnosti vládnout, prohlášen za duševně nezpůsobilého a internován na zámku Berg. Byl označen za šíleného, ačkoli duševní chorobou trpěl jeho mladší bratr Otto. Ludvíkovo šílenství bylo politickou záležitostí. Ačkoli zkazky o jeho posledních letech nepostrádají výstřednost. Žil převážně v noci, přes den spal a údajně snídal černého kohouta.

K politickým neúspěchům se přidalo to, že jeho stavby byly nákladné a vedly k zadlužení královské pokladny. A pak tu byl ještě jeden důvod, o kterém jsem se v dětské knížce nedočet: homosexualita. Ludvík miloval muže a nikdy se neoženil, třebaže se jednou zasnoubil. Ví se, že měl intenzivní vztahy k několika mužům. Byl ovšem silně věřícím katolíkem, a tak v jeho denících najdeme zápasy s pokušeními erotické povahy. Z životopisu Grega Kinga ovšem vyplývá, že krásný Bavor svým touhám občas podléhal.

Čtěte také

Adam Borzič: Hledání nové Sofie

Ludvík zemřel ve čtyřiceti letech za záhadných okolností spolu se svým psychiatrem. Oba byli 13. června 1886 nalezeni mrtví ve Starnberském jezeře. Dodnes nevíme, co se tehdy stalo. Jeho smrt jako by byla posledním dějstvím opery, kterou by mohl složit jeho přítel Wagner.

Toho Ludvík obdivoval a štědře ho podporoval. Jeho vlastní dílo – Neuschwanstein – je také výtryskem pozdní německé romantiky. V komnatách čarovného zámku nalezneme výzdobu inspirovanou středověkými legendami, příběhy Tristana a Isoldy, Lohengrina či Parsifala.

Když jsem kráčel zámkem, měl jsem sladce smíšené pocity. Neuschwanstein nebyl stvořen k životu. Na to je příliš artificiální. Ludvík sám v něm strávil pouhých 172 dní. Od položení základního kamene roku 1869 uplynulo patnáct let, než se nastěhoval do obytných prostor.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika jarního venčení

Dlouhá léta pozoroval stavbu z nedalekého Hohenschwangau, který v novogotickém slohu nechal vybudovat jeho otec Maxmilián II. Není divu, že na tomto romantickém, byť útulném místě začal Ludvík snít své sny o „dokonalém“ středověku, plném minnesängrů a kouzelných jelenů, zbožných rytířů a mnichů, to předivo představ o svatém grálu.

Výsledek, jehož dokončení se král nedožil, je impozantní, i když podivný. Je to čirá halucinace, která se hodí snad ke každému počasí. Jas alpské přírody není jen kulisou zářivého souvěží, které vyšlehuje do nebes. Ze souzvuku podivného romantismu s bavorskou krajinou se zrodila melancholická krása.

Ludvíkův sen o kráse, která kontrastovala s požadavky doby a současně manifestovala dobovou estetiku, mě hluboce dojímá. Nesdílel bych jeho politické názory ani vypjatou víru, ale přesto mě tento Pohádkář okouzluje.

Čtěte také

Adam Borzič: Nečernobílá laskavost

Vedle Neuschwansteinu se mu podařilo přivést na svět další tři mimořádná sídla: Herrenchiemsee, které připomíná Versailles, rokokový Linderhof s Venušinou jeskyní a horský dům na Schachenu s orientálním sálem. To prozrazuje konceptuálního ducha, který nelpí na jedné formě.

Tak tajemný muž. Tragický krásný básník architektury. Velká postava queer dějin. Trochu komický král.