Petr Vizina: Čivava za nic nemůže

Internetové debaty neprocházím často, ale když na to přijde, občas kliknu na profil u příspěvku, který se vymyká sprostotou. Týká se to obvykle politiky, ale i náboženství. Sprostotou nemyslím vulgarity, spíš někdy až fascinující zlobu a nenávist. Že jde o můj zlozvyk, odhaduju z toho, že jsem se takovým slíděním zatím ničeho zajímavého nedobral. Jen jsem ztratil spoustu času a marnit čas je hřích. 

Čtěte také

Petr Vizina: Proti ageismu

Ti, kdo sociálním sítím rozumějí, tvrdí, že příval škaredostí, kterému jsme na sítích vystaveni, je vlastně optický klam. Strašák nenávisti vypadá větší, než skutečně je. 

Obvykle mají lidé zábrany přispívat do anonymních debat, záklopka jim brání posílat druhým hnusné vzkazy. A pak je tady nepatrný počet lidí bez zábran, jejichž tvorba vede úzkostnější povahy k lomení rukama nad tím, jak se vztahy mezi lidmi kazí. Nepokazily se, jen máme k dispozici ozvučnou desku, která zesiluje a odráží to nehezké. Tragikomicky urputnou snahu přesvědčit druhé o svém pohledu na svět. Signály těch, kterým svět něco dluží. Zato užitečné vlastnosti – jako třeba uměřenost nebo trpělivost – na sítích těžko natrénujete. 

Čtěte také

Petr Vizina: Polobotky stoletého muže

A teď ke zmíněnému zlozvyku. Pravidelně na profilech sprosťačících uživatelů objevuji domácí mazlíčky, většinou psy. Případně květiny. Řekl bych, že můj zlozvyk je v té věci zbrkle dojít k úsudku, že roztomilost němých tváří s mnohomluvností jejich páníčků a paniček souvisí. Podle všeho ovšem neexistují data, která by pejskaře podezírala z něčeho hanebného.

Některé teorie dokonce tvrdí opak – pejskové nebo květiny mají zjemňovat příliš drsné prostředí, kde se snažíme jeden druhého utřít nebo přechytračit. Mluví se o sociálním lubrikantu, obrázek má uvolnit zaťatou atmosféru.

Existuje ještě jedno vysvětlení, jak spolu souvisí sentimentální obrázky se surovostí na sociálních sítích. Americký spisovatel James Baldwin kdysi napsal, že sentimentalita je laciná náhražka tam, kde neumíme projevit skutečné city. Dokonce tvrdí, že sentimentalita je maskou surovosti. Ernest Hemingway, tedy autor, jemuž nebyla citovost cizí, prohlásil o otci jedné ze svých literárních postav, že byl hluboce sentimentální, a jako všichni sentimentální lidé taky velmi krutý.

Čtěte také

Petr Vizina: Co zahrádkář, to umělec

A mohli bychom ještě uvážit Kunderovu teorii kýče, v níž je důležitý sentiment, s nímž ucedíme slzu nad vlastní citovostí. O to víc to pak druhým můžeme osolit. A ještě je tu tisíciletá intelektuální tradice, k níž patřil například maďarský nobelista Imre Kertész, která je vůči emocím stavěným na odiv skeptická až podezřívavá.     

Co s tím má společného obrázek roztomilé čivavy nebo jezevčíka? To bych se samozřejmě od datových analytiků rád dozvěděl. Vsadil bych se, že s poštěkáváním na sociálních sítích nemají pejskové nic společného.