Petr Beneš: Se psem

19. říjen 2026

Zařekl jsem se, že nebudu psát o svém životě se štěnětem. Jenže o čem mám psát?  Každý to ode mě teď očekává, někdo dojatý, někdo s neskrývanou škodolibostí.

Nedávno, ještě ale v bezstarostném čase před štěnětem, jsem kdesi slyšel z té příšerné černé roury, která na mnoha místech Čech vyfukuje poezii, začátek knihy Dášeňka v nesnesitelně infantilním přednesu Karla Högera a řekl jsem si: „To tedy určitě nechci. Ani poslouchat, ani zažít, ani psát!“

Čtěte také

O pár měsíců později jsem ještě bez jakékoli osobní zaujatosti (aspoň vědomé) četl román Aleny Machoninové Co myslíš Co vidí? o soužití se psem přijatým z ulice v čase vypuknutí války. Takhle bych naopak psát chtěl! Ale neumím. Na rozdíl od Čapka mi na kakajícím psím mláděti, které rozbořilo můj život na trosky, nepřijde nic tak moc roztomilého, na rozdíl od Machoninové jsem v tom kakání a růstu zubů, mazlení a beznadějném trénování povelů tak ponořený, že na pozadí svého příběhu se psem nevnímám světové události nijak zjitřeněji než před psem.

Ve tři ráno, sám se štěnětem na trávníku před kostelem, opravdu neprožívám intenzívněji psychické problémy nespavců ani bezedné noci migrantů. Stejně jako je mi o dvě hodiny na témže místě zcela ukradené růžovoprsté svítání vrhající nikdy dříve (naštěstí) neviděné nachové světlo na zdi kostela.

Čtěte také

Něco se ale v mém životě opravdu změnilo. Obávám se, že větší otevřenost lidem to ale zatím není, i když podlézavě konverzuji s pejskaři v naději, že někdo dovolí svému psovi hrát si s neřiditelným štěnětem. Například se zcela změnil můj vztah k počasí. Netrpělivě očekávám mlhy, vichřice, závěje a tmu. Snad aspoň apokalyptické živly ukončí trvalý mejdan na obnoveném náměstí, kde se zejména o víkendu proplétám mezi stovkami psů, dětí, kočárků, koloběžek, dek, židlí, stolků, stánků, půllitrů a snažím se dodržovat, co ode mne jako majitele loveckého psa chce AI: nepřibližovat se ke každému psovi, nenechat štěně, aby se vším rozptylovalo, a pokud táhne, kam nechci, stát jako strom na místě, rozuměj tedy překážet stovkám lidí přetékajících z tržiště do kaváren.

Naivně doufám, že nejsem moc nápadný, což je po patnáctiletém působení na Vinohradech a s jediným štěnětem anglického pointera široko daleko dost naivní očekávání. Někteří lidé mě zdraví křesťanským pozdravem, zbožní pravoslavní věřící se dokonce nápadně křižují. Měl bych to brát z té lepší stránky: světlo nepostavíš pod poklop, ale má zářit všem lidem.

Čtěte také

Snažím se; nejvíce zářím po poslední večerní procházce a dvou pivech. Jen nevím, zda je to to pravé světlo: představitel církve, která má v majetkových záležitostech jednu z mnoha značek másla na hlavě, se prochází v nejluxusnější pražské čtvrti se štěnětem, jehož původní jméno je dlouhé přes dva řádky a rodokmen přes dvě staletí. Mám každému vysvětlovat, že tu bydlím téměř v suterénu s výhledem do zdi a že pes je dar? Poučen Janem Pavlem II., který se stejnou samozřejmostí nosil lyžařskou kombinézu jako nákladný zlatý ornát, nezapírám svého psa a snažím se tvářit zcela přirozeně. ¨

V mém bytě přibývají předměty, které tam z dobrých důvodů dříve nebyly: třeba osobní váha (kvůli stanovení přesné krmné dávky; aktuální výpočet 111 minus 95); nebo igelitové sáčky na výkaly: ty nakupuji v jakýchsi úhledných oranžových ruličkách, které se při prvním vypadnutí z kapsy rozvinou do délky několika metrů jako kdysi stuhy cvičenek na spartakiádě. Spotřeba sáčků je velká: můj pes koná každou potřebu natřikrát, s přestávkami právě tak dlouhými, aby v každé stačil dostat odměnu za dobře ukončenou práci.

Čtěte také

V nácviku kontemplace mi kromě soustředěného sledování formy psí stolice slouží i místa dříve opomíjená, jako je okraj ulice. Pes se tam má soustředit, pochopit, že musí zastavit a pak rychle přejít. Aby si uvědomil, že se zastavil, měl by se na mě nejprve podívat, což chvíli trvá, takže auto, které mi laskavě dávalo přednost, se pravidelně rozjíždí v okamžiku, kdy my konečně sbratřeni v pohledu vstupujeme do vozovky. Naštěstí je tu vždy ještě jiná varianta, jak upoutat psí pozornost. Lovecký pes by si měl zvykat na píšťalku. Zapískám tedy. Chvíle ticha. Pak se rozpláčou děti, troubí auta a pes se začne zuřivě drbat, což je prý projev emočního přesycení.

Pro dnešek stačilo.

autor: Petr Beneš
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.