Tereza Horváthová: Cesta na jih

Kam pojedeme dál, je záhadou: jsme unavení, vyplivaní, něco na nás leze, J. spadl poslední večer festivalu z kola a bolí ho na hrudi… Máme noc na sedadlech nightjetu a den na to, abychom to vymysleli.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Útulek

Zírám do telefonu a snažím se cestou najít cosi, co už dávno přestalo existovat. Kde je na světě nějaká i malá krása, je hlava na hlavě, levné cetky, řev reprodukované hudby, jídla nad naše možnosti v narvaných lokálech, ubytování vstavěné do vylágrovaných historických domů, televize v každém pokoji, dokonale čisto, aseptické koupelny a tři sněhobílé ručníky.

Nic v tomhle světě přímořských prázdnin snad není prázdné a neobjevené a útěšné. Všechno je nasvícené, zabetonované, přizpůsobené, připravené sedřít tě z kůže a nic ze skutečného sebe ti nedat. Zvlášť, pohybuješ-li se vlakem po Evropě a přirozeně tíhneš k románskému světu.

Jak se to dělá, jezdit na dovolenou, všechno mít perfektně a do detailu připravené a vymyšlené, ubytování, trasy, výhledy, kouzelná místa, přesné rozvrhy, plastová pouzdra na pasy, praktické oblečení, svačinky, padnoucí plavky, boty, co se nerozpadávají… Vidí všichni, kdo cestují na jih, to, co my?

Čtěte také

Tereza Horváthová: Dopis pro E.

Nakonec si nacházíme vlastní cesty, zahýbáme za roh, děláme unáhlená rozhodnutí, vyhýbáme se kulturnímu dědictví, odvracíme hlavu, nenecháváme se zlákat. A to i přes protesty zoufalých dětí, kterým se nechce nikam pochodovat, nechce se jim harcovat, přejíždět, přestupovat, a nakonec to s námi vydrží, jen když jim slíbíme každodenní několikanásobný přísun zmrzliny.

Nevysvětlitelný boží úradek nás nakonec zavede do bílého barokního města Lecce a za něj dál po pobřeží, na kterém leckde ještě stojí zbytky římského opevnění z roku 400 před Kristem. Jsou posprejované, plné bordelu a hnízdí v nich holubi. Lido Karif zřejmě postavili v šedesátých letech, barva na beznadějně zavřených kabinkách se odloupává, betonové parkoviště zeje prázdnotou a nikdo ho neuklízí, pětasedmdesátiletá barmanka Maria s římským nosem a podezíravým pohledem prodává zaručeně čerstvé slávky kilo za euro a večer místním dědkům a rybářům pivo.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Stesk

Rybáři tu stojí celý den a za ty dny, co tu jsme, nikdy žádnou rybu neulovili. Snad vyhlíží vzdálené lodě a čekají tajuplné a trochu kriminální zásilky, jak jinak si to máme vyložit?

Na nízkých dunách chlupatých uschlou travou se houpají odkvetlé pouštní narcisy a za lidem rozbalil obchod s ovocem místní mafián. Kouří doutník a dívá se na nás potměšilým pohledem. Od upatlaného plastovém stolku, kde shromažďuje naši objednávku: místní hrozno, řecké broskve a předražené víno, řídí místní n’dranghetu, která tu pere evropské dotace a rozsypává nezrecyklované odpadky podél silnic.

Možná přesně na tomhle místě každý rok vyplňuje formuláře pro místní komunitu a přírodní rezervaci, se sladkovodními jezírky, pro starodávné kamenné jurty, pro prázdné pláže se siluetou dávno opuštěné továrny v dálce a bílé oprýskané domky s vyvalenou terasou a jiné, prorostlé keři, na jejichž zdech se to hemží malými šedohnědými ještěrkami s vypaseným bříškem.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Havrani

Cesta k zahradě, ve které bydlíme, je lemovaná olivovníky, opunciemi velikosti slona, granátovníky, šupinatými tlusticemi, citronovníky a mandarinkovníky s temně zelenými dokonale kulatými plody…. Tetovaný chlápek, co pro nás přijel v značně otřískaném teréňáku, tam pěstuje zeleninu, fialové lilky, okurky s hrubou kůrou, cukety, fazole… Berte si, co potřebujete, říká úsečně, snad aby něco řekl a zase šel a mohl si sednou k pivku o dvě vesnice dál.

První noc se pod stromy mihne stín kočky, ráno přijdou ke dveřím dvě vychrtlá koťata, každé jiné zrzavé barvy. Večer už jich je šestnáct, ladí s barvou hlíny, písku a kůry stromů. Vyhublé orientální bytosti, které na nás hladově zírají ze všech sedátek, polštářů a lavic na terase. Oči jako studny, plaché stíny a naléhavé mňoukání, které se změní v ječivý povyk, jakmile shrneme na talířek zbytky z večeře. Měkký noční vánek, ospalé šustění listí, suchá země, horko, noční povyk vzdálené místní diskotéky a ranní jásavé kokrhání. Co víc si můžeme přát…