Osudy Petra Dorůžky. Rozhlasové vzpomínání hudebního publicisty

O nich vypráví Petr Dorůžka, syn vynikajícího znalce rozsáhlé oblasti populární hudby, zejména americké černošské a jazzové, Lubomíra Dorůžky a vnuk dědečka legionáře v hodnosti štábního kapitána, který často malému Petrovi vyprávěl o cestě přes Sibiř, diamantech a zlatu, o mrazech mínus 40 stupňů, a především o svém návratu lodí ze sibiřského Vladivostoku.

Tyto blízké osobnosti se Petrovi vryly do duše a mají, kromě dalších blízkých a rodiny, své samozřejmé místo v rozhlasových Osudech. Fascinován dědečkovou knihovnou, v níž převažovali čeští buditelé i francouzská literatura, se vydával po stopách hrdinů ve velkém atlase z první republiky. Petrovo dětství je protkáno vzpomínkami na rodinu, dědečka, hudební toulky, které se odehrály před 70 lety. I o nich se zmiňuje s pokorou.

Čtěte také

Skandinávie bez klišé: radost, temperament a hudební pestrost v Sedmém nebi Petra Dorůžky

A kdy se zrodila láska k hudbě? Když Petr Dorůžka začal chodit na střední školu, na gymnázium Na Zatlance v Praze, získával své první zkušenosti s tím, čemu se dnes říká sociální bublina. Ta měla mnohé společné s těmi současnými. Místo mobilu a notebooku existovaly gramofon, rádio a magnetofon, konkrétně Sonet Duo. A právě tento přístroj Petrovi učaroval.

Poslouchal hudbu, jakou interpretovali Beatles, Bob Dylan nebo Frank Zappa. Zpívali o tom, co probíhalo ve společnosti – ve svobodné části planety. A jak říká protagonista osudů: „Svět dospělých, kravaty, vyžehlené košile, nepohodlné, ale společensky vyžadované boty, které vás při delší chůzi tlačí jak čert, a hudba promlouvající jazykem předešlé generace, to vše motivovalo mládež ke krédu: nevěřte nikomu nad třicet. Uprostřed konzumní společnosti najednou vznikaly ostrůvky, kde prioritou nebyl pasivní konzum, ale tvorba, jejíž motivací bylo probourat se ohradou stávajících konvencí.“

Kam se posunula hudební tvorba od 60. let po současnost a je stále tak silným vyjadřovacím prostředkem? Petr Dorůžka při svých cestách za hudbou a festivaly vnímá, jak se hudba proměňuje a pokládá si otázku, zda současné nahrávky jsou jakýmsi zvukovým fastfoodem, nakrátko uspokojující davy hudebních fanoušků, laiků i recenzentů?

Co hudba – to styl – to vkus – to poselství. Přejme Petru Dorůžkovi i nám, aby stále vyhledával a podporoval talentované hudebníky a mapoval jejich cesty, třeba v rozhlasovém pořadu Sedmé nebe.