Osudy Jana Duška. Vzpomínání scénografa, kostýmního výtvarníka a pedagoga

Když jsem oslovila profesora Jana Duška k natáčení pořadu Osudy, tušila jsem, že mu vzhledem k jeho dlouholeté zdravotní indispozici do pětidílného projektu nebude chtít. Dohodli jsme se, že se nejprve potkáme osobně, a pak uvidíme.

První setkání v pražském bytě manželů Duškových bylo spontánní a přirozené, a i když pan profesor měl mobilní dýchací přístroj, byl v dobré náladě, vtipný a charismatický. Pochopila jsem, že byl vždy společenský a v této nelehké životní etapě ho těšilo, když přátelé, kolegové, a především studenti z katedry scénografie v Praze, za ním osobně přicházeli, povídali si a konzultovali zadání uměleckých prací. Měla jsem štěstí, že jsem mohla několik hodin s panem profesorem pobýt, poznat jeho názory, výjimečnou knihovnu, zájmy i rutinu všedního dne.

Neformální setkání pomohlo k tomu, že se nakonec rozhodl natáčet, i když jsme oba věděli, jak to bude časově i doslova fyzicky náročné. Po deseti minutách natáčení každého dílu jsme museli udělat pauzu na nadechnutí a odpočinek. Mimo natáčení se mi svěřil, že až díky Osudům si po dlouhé době retrospektivně a detailně osvěžil etapy, mezníky a momenty svého bohatého soukromého a profesního života. Vždy zmiňoval svého milovaného dědečka a při každém natáčení měl jeho fotografii před sebou.

Velmi živě si vybavuji ten osudný den, kdy se panu profesorovi do pátého – posledního – dílu už nechtělo, a tak mne poprosil, zda se můžeme potkat následující pondělí. V nitru duše jsem měla takový zvláštní pocit, ale netušila jsem, že profesora Duška už nikdy neuvidím a pátý díl Osudů zůstane nenatočený. S takovou situací jsem se ještě během rozhlasové práce nesetkala. Zpráva o jeho smrti mne velmi zasáhla. A jeho pohled, když jsem se loučila a odcházela z pokoje, budu mít stále před očima, stejně tak, jako budu slyšet jeho poznámku: „To si řekneme příště, a ještě vám přidám i něco navíc, ale offline...“ A šibalsky se pousmál.

Osudy tedy uzavírá samostanou částí Milan David, scénograf a kostýmní výtvarník, který vzpomíná na svého profesora a později i spolupracovníka.