Vodseďálek, Černá-Krejcarová, Brabenec, Koch, Benýšek. Zakázaní autoři undergroundu v Zakázaném létě na Vltavě

Ivo Vodseďálek: Urbondy

V průběhu 50. let minulého století už komunistický srp s kladivem v Československu pracoval na plné obrátky a strana se kvapem zbavovala všech nepohodlných odpůrců režimu. Přesto se i v této době v „podzemí“ utvářely skupinky přátel, literátů i výtvarníků, aby i v této nepříznivé době svobodně tvořili. Vznikaly dokonce drobné edice vyráběné „na koleně“ a šířené v několika exemplářích v úzkém kroužku spřátelených čtenářů. Jednou z prvních byla edice Půlnoc, do jejíhož autorského okruhu patřili Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová nebo Pavel Svoboda. S odstupem času se k těmto létům vrací básník a prozaik Ivo Vodseďálek ve svém vzpomínkovém textu Urbondy. Podává zde svědectví o kulturní atmosféře v Praze na konci čtyřicátých a počátku padesátých let, o svém přátelství se Zbyňkem Fišerem – Egonem Bondym a o jeho vášnivém a trýznivém vztahu s Janou Krejcarovou, o samizdatové edici Půlnoc a také jejich tehdejší tvorbě koncipované v duchu totálního realismu a trapné poezie.

Jana Černá-Krejcarová: Jak jsem jednou byla krásná

Dcera novinářky Mileny Jesenské a architekta Jana Krejcara v padesátých letech patřila do autorského okruhu samizdatové edice Půlnoc kolem Ivo Vodseďálka a Egona Bondyho. Byla bohémka a skutečná „femme fatale“. Povídka Jak jsem jednou byla krásná z roku 1978 je jejím posledním dokončeným textem. Je to vlastně humorný sci-fi příběh odehrávající se v socialistických reáliích. K tomu, aby se z ženy bez půvabu stala kráska jako Sofie Lorenová, stačí jen průměrný malíř a nový americký vynález.

Vratislav Brabenec: Dopis, Příhoda, Soused se oběsil, Sebedudy II. a V.

Výběr z lyrických próz představuje saxofonistu legendární undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe také jako neméně výrazného básníka a spisovatele. Vratislav Brabenec je autorem řady básní, písňových textů, próz i divadelních her. V současnosti se věnuje také tvorbě pro děti. V roce 2016 spoluzaložil nakladatelství Vršovice 2016. Vratislav Brabenec byl v roce 1976 v rámci procesu s členy skupiny The Plastic People of the Universe odsouzen k osmi měsícům vězení. Pod sílícím tlakem StB se pak v roce 1982 rozhodl s rodinou odejít do kanadského exilu. Oficiálně tak mohly jeho texty začít vycházet až po roce 1989, kdy se také jejich autor – nejprve částečně a v roce 1997 natrvalo – vrátil do Čech. Předtím znali jeho literární dílo jen čtenáři samizdatů nebo exilových časopisů. Brabencovou první „oficiální“ knížkou se tak stal výbor Sebedudy vydaný v edici časopisu Vokno v roce 1992.

Milan Koch: Pohádky Psance Floyda

Původní rukopisy textů českého beatnika a undergroundového básníka Milana Kocha (1948–1974) se nedochovaly. Básníkova žena Mirka jeho dílo v roce 1975 uspořádala do dvousvazkového souboru, který pak v několika exemplářích rozdala nejbližším přátelům.

Až donedávna bylo Kochovo dílo čtenářům známé jen z několika menších výborů. Teprve v loňském roce (2024) vyšlo v nakladatelství Malvern v úplnosti, tedy všechny dochované básnické sbírky, poemy a prózy z let 1965–1974.

Vybíráme z něj soubor drobných textů, „socrealistických grotesek“ Pohádky psance Floyda z roku 1970. Svou hravostí a černým humorem jsou blízké pozdějším Pravdivým příšerným příběhům Egona Bondyho, Kochova někdejšího souseda z Nerudovy ulice v Praze.

Zbyněk Benýšek: My nejsme vrazi

V zasněžené krajině sedí na lavičce tři postavy. Opile spolu žvatlají a je jim zima. Nad nimi stojí policista. Oni ve slátaných bundách, on v teplém kabátě. A liší se ještě jedním: oni nejsou vrazi. Skupinka se odkolíbá do tepla hospody a fialový frňák jim přinese trojlístek fernetů. Někde za nimi sedí všudypřítomný tajný policista. Zírá na ně, ale oni zarputile pijí dál. Dobrá duše kouká zasněně do dálky, básník, který nepíše, pije rum. V šedém vánočním podvečeru mají jen alkohol a sebe navzájem. Nespravedlnost spáchaná na jejich příteli je stmelí ještě víc. Aspoň v téhle studené válce neumrznou…

Povídku Zbyňka Benýška My nejsme vrazi jsme vybrali ze stejnojmenné sbírky, která vyšla v Torstu v roce 2002.

Zbyněk Benýšek (1949) je rodák z Olomouce, kde ale více času strávil až na univerzitních studiích na konci šedesátých let, protože vyrůstal v Prostějově na Hané, stejně jako jeho blízký kamarád, fotograf Bohumil Bob Krčil. Od začátku 70. let prošel celou plejádou „exkluzivních“ zaměstnání. Dělal metaře, skladníka v sile, dělníka v pivovaru, topiče, rekvizitáře u filmu nebo hlídače. Umělecká studia absolvoval, jak sám říká, v pivnicích U čápa, U krále Brabantského, v Demínce a U zlatého tygra. Zlomový byl pro jeho další život rok 1977, kdy podepsal Chartu.

Pod tlakem StB se v roce 1982 rozhodl opustit Československo a odešel do exilu v Rakousku. Zde pak pracoval jako grafik měsíčníku Osteuropa Nachrichten, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a věnoval se vlastní tvorbě. Ve Vídni také založil a deset let redigoval Paternoster – malou revui pro umění a kritiku. Zpátky do Čech se Zbyněk Benýšek vrátil v roce 1992. V devadesátých letech pro Vltavu připravoval magazín Paternoster, který koncipoval jako aktuální rozhlasovou podobu své exilové revue.