Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě
„Co tady tak dlouho děláš?“ vyleká mě svou nečekanou otázkou hlídač v podzemních katakombách svatého Pavla ve městě Rabat na ostrově Malta. Už dobré dvě hodiny mě na kamerách podle všeho pozoruje, jak s baterkou v ruce šmejdím z jednoho rohu do druhého a pořád něco bez přestání hledám.
Vytáhnu fotoaparát a na displeji mu ukážu snímky menor – sedmiramenných svícnů, které jsem před chvílí vyfotila ve vedlejším výklenku katakomb. Ptá se mě, co pak to je. Evidentně o tomto starodávném symbolu ještě neslyšel, je původem z Bangladéše, jak jsem se později dozvěděla. Na Maltě je plno přistěhovalců, pracují převážně v oblasti služeb, nejvíc jich pochází z Asie.
Přemýšlím proto, jak mu rychle a hlavně jednoduše vysvětlit, co je to menora. „Je to tradiční symbol Židů,“ odpovídám. „Sedm ramen odkazuje k sedmi dnům týdne, ale také ke stvoření a božskému světlu obecně. Už ve starověku jím Židé označovali své domovy a v nekropolích – jako je právě tahle – rovněž své hroby.“
Kolem nás se nachází propracovaný systém katakomb s více než dvaceti samostatnými vchody, který pochází ze 4. a 5. století. Ačkoli se na tomto místě stojícím za hranicemi tehdejšího města pohřbívalo už dávno předtím, byli to až Římané, jež pohřebiště rozšířili do současné podoby.
Čtěte také
„Tak to jsem vůbec netušil, že jsou zde vedle křesťanů a Římanů pohřbení také židé, a to se tu sama nebojíš?“ vyzvídá hlídač. Nevěřícně se na něho podívám a odpovím mu protiotázkou: „A proč bych se měla bát?“ „Protože tady straší,“ zní jeho rychlá reakce. Zalapám po dechu, nepatrně se ironicky ušklíbnu a v duchu se zamyslím nad nepatřičností jeho otázky zavánějící genderovou nerovností. Mužského návštěvníka by se nikdy nezeptal, jestli se tu sám náhodou nebojí, to by si prostě nedovolil, hlavně by ho to v případě muže ani nenapadlo.
Jak zde může strašit, když tady žádní mrtví nezůstali? Archeologové všechny kostry i popel už dávno odvezli a pohřební místa zůstala prázdná, vysvětluju mu. „A to přece vůbec nevadí, jednou je to několik tisíc let stará nekropole a nekropolí už proto navždy zůstane. Víš, když jsem zde sám, tak se fakt trochu bojím.“ Dodám si odvahy a provokativně prohodím: „A čeho se vlastně bojíš? Mrtvých? Ti ti neublíží, ti jsou odjakživa všude kolem nás. Jestli se strachuješ, tak se spíš bojíš sám sebe, své vlastní smrtelnosti, svých vnitřních stínů.“
Čtěte také
Mladý Bangladášan se na mě nevěřícně zadívá, tohle skutečně nečekal. Na sucho polkne a obratem hodným zkušeného diplomata se v mžiku vrátí k původnímu tématu našeho hovoru: „A proč si tedy fotíš ty menory, proč tě tak zajímají?“ Přemítám, co vše můžu bez větších okolků přiznat, přece jen je podle všeho muslim a postáváme spolu sami v potemnělých katakombách a mimo něho jsem už dobrou půl hodinu neviděla kolem ani živáčka.
Teď jsem to naopak já, kdo bojuje se svými strachy, náboženskými, genderovými a všemi možnými předsudky, prostě svými vnitřními stíny, kterých máme všichni bezpočet. Když jeden překonáme, vzápětí se objeví další, je to nekonečný proces osobního růstu i sebepoznání.
Čtěte také
Nakonec nepřiznávám vše a raději volím bezpečnější odpověď, že u nás takhle staré menory nemáme. Snažím se mu vyložit, že pocházím z Česka, kde se jejich nejstarší zobrazení objevuje až na začátku 19. století. To že se jedná o židovské hřbitovy, raději taktně zamlčím. A co s těmi fotkami hodláš dál provádět, zvědavě se mě vyptává.
Konečně nějaká praktická otázka. Jednoduše mu vyložím, že je budu příští semestr promítat studentkám a studentům ve škole. V tu chvíli se na mě hlídač od ucha k uchu zazubí a jen tak mimochodem prohodí: „Aha, bláznivá učitelka, už tomu začínám konečně rozumět.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka


