Ženská práce I. Písně a příběhy přelomových autorských zpěvaček od Niny Simone po Yoko Ono

Máme rádi Yoko Ono. Portrét jako satisfakce pro umělkyni, kterou chtělo rockové publikum zničit

8. srpen 2024

Sedmé nebe

Celý seriál:

Ženská práce I. Písně a příběhy přelomových autorských zpěvaček od Niny Simone po Yoko Ono

Silným důvodem, proč rekapitulovat hudební dráhu Yoko Ono, je vedle samotného díla také zploštělý, silně nekompletní a zkreslený obraz, který se kolem japonské umělkyně utvořil. Cyklus Ženská práce pokračuje svou nejradikálnější částí.

John Lennon a jeho manželka Yoko Ono v květnu 1969

Yoko byla už v šedesátých letech obecně respektovaná jako soudobá umělkyně. Ve dvoudílném portrétu nás zajímá ještě po jiných stránkách: Jako ta, která ovlivnila rock a pop právě skrze myšlenky současného umění, hlavně konceptuálního. Jako souputnice Johna Lennona, která na jeho přerod měla největší vliv.

Jako ta, která od roku 1970 odložila radikální zvukovou abstrakci svých začátků a začala natáčet písňová alba. S rockem, popem a později i elektronikou zasnoubila řadu výrazných myšlenek a přístupů, kterými vlastně pokračovala ve svojí zmíněné radikálnosti. Můžeme mít podezření, že její kritikové, a tím méně její hateři, tohle písňové dílo téměř neznali – a pokud ano, nepřenesli přes srdce, že Yoko měla jiné cíle i prostředky než klasický rock.

Yoko Ono, 1967|foto:Profimedia

Když pak ve 21. století začalo širší publikum oceňovat dřívější alternativy a experimenty, ukázalo se, že Yoko Ono se velmi hodí: feminismem, konceptualismem, potřebou vytvářet písně nikoli na odpočinková úniková témata, ale poukazovat na skutečný svět, od politiky přes environmentalismus až k vyostřeně osobním, soukromým prožitkům. K Yoko Ono se začaly hlásit přelomové osobnosti: Anohni and The Johnsons, Peaches, Le Tigre, Cat Power, Sudan Archives, mnozí další. To všechno nás čeká ve dvoudílném portrétu, který připravil Pavel Klusák.

autor: Pavel Klusák