Chůze po tenkém ledě mezi ikony 21. století. Druhá část hudebního portrétu umělkyně, zpěvačky a aktivistky Yoko Ono

Druhá polovina audioportrétu Yoko coby hudebnice přináší tvůrčí reakci na smrt Johna Lennona. V 80. letech se autorka a zpěvačka sbližovala se synthpopem a reagovala na politiku Ronalda Reagana albem Starpeace. Pak se z hudebního života na čas vytratila; když dospěl syn Sean Ono Lennon, vrátila se na scénu spolu s jeho kapelou INA. Sean propojil Yoko s mladší newyorskou nadžánrovou scénou a silně podpořil její druhý hudební život.

Yoko Ono, 1967|foto:Profimedia

Když v nultých letech vycházelo album, kde mladé osobnosti remixovaly její hudbu, Yoko mohla desku s klidem nazvat Yes, I’m A Witch /Ano, jsem čarodějnice/. Protože z nastupujících autorů si to o ní nikdo nemyslel. Najednou se začala zjevovat feminní sesterstva jako Le Tigre, nelítostná Peaches, apoštol queer tématu Anohni, tehdy v kapele Antony and The Johnsons. Všichni znali repertoár Yoko a dávali do oběhu jeho remixy a cover verze. Z Yoko Ono se začala stávat ctěná ikona nové doby.

Čtěte také

Máme rádi Yoko Ono. Portrét jako satisfakce pro umělkyni, kterou chtělo rockové publikum zničit

Pořad přináší také svědectví o výstavní retrospektivě Yoko Ono v londýnské Tate Modern, výstavě Music of a Mind. Performance a výtvarno Yoko Ono nejde odmyslet od její hudby. Od její sólové tvorby zas nejde odmyslet Lennon, soužití s ním, vytváření hudby i hospodaření. Japonka, která většinu života strávila ve Spojených státech, je v mnohém odsouzena k ambivalentnímu nazírání. Ze všech stran však její příběh zůstává výjimečný.