Pandora a Oktávie. Dvě povídky francouzského prokletého básníka Gérarda de Nervala

Prokletý básník Gérarde de Nerval, který svůj ponurý život ukončil na šňůře od zástěry v zapadlé pařížské uličce de la Vieille Lanterne, patřil k druhé generaci francouzských romantiků. Teomanie, démonomanie, schizofrenie — psychické onemocnění ho postupně pohlcovalo. Své šílenství nazýval „přelitím snu do života skutečného“. A život na obou stranách – v realitě a ve snu – se stal nedílnou součástí jeho tvorby.

K Nervalovým nejpřitažlivějším dílům patří dodnes jeho Dcery ohně, které poprvé vyšly v roce 1854. Součástí knihy je povídka Oktávie, Pandora vznikla ve stejném období, autor ji ale do Dcer ohně nakonec nezařadil.  

Tento svět je útulek a místo přežívání. Stydím se, že Bůh mě zde vidí.
Gérarde de Nerval

Oktávie

Musel za každou cenu opustit Paříž, aby unikl té, která mu působila neopětovanou láskou nesnesitelnou bolest. U moře v Marseille a pak ještě znovu v Itálii se setkává s mladou Angličankou Oktávií, která doprovází svého nemocného otce. Zdá se, že v její společnosti nalézá to pravé štěstí. Do jeho života ale nakrátko vstupuje ještě další žena – přitažlivá mladá Neapolka, přízrak, jež nabývá podobu thesalských kouzelnic...

Pandora

Bájnou Pandoru z řecké mytologie stvořil Héfaistos „obdařenou všemi dary“, jak říká překlad jejího jména. A stejná je i její vídeňská jmenovkyně, herečka Pandora, která působí vypravěči muka Prométheova. Tento příběh nenaplněného milostného toužení se odehrává o silvestrovské noci ve Vídni ve „scenérii velkolepé commedie dell’arte, kde se každý může cítit Donem Juanem“. V nedostižné Pandoře zpodobnil Nerval své dvě osudové lásky – klavíristku Marii Pleyelovou a herečku Jenny Colonnovou.