Vědomí poválečného dítěte mi už zůstane. Rozhlasové vzpomínky Petera Lipy

Narodil se do rodiny tzv. smíšeného původu, což jeho vstup do života neblaze ovlivnilo. Když mu byl asi rok, jeho otce odvleklo gestapo, z osvětimského pracovního tábora se už nikdy nevrátil. Do konce války se pak skrýval se svou sestrou Kateřinou před nacisty v klášteře. Po válce se s mámou vrátil do Prešova, kde navzdory nelehké realitě 50. let prožil šťastné dětství a dospívání.

Sbíral už první zkušenosti s veřejným vystupováním, na uměleckou školu ale nešel, studoval zeměměřičství v Košicích a po maturitě stavařinu v Bratislavě. Na stavební studia ale moc času nebylo, povolala ho totiž jako doprovodného kytaristu a zpěváka první kapela. A pak už se v životě rozhodoval jen tak, jak říká, aby mohl zůstat v kontaktu s hudbou.

Peter Lipa poutavě vypráví o všech peripetiích své hudební kariéry. Od počátků v kapelách Struny a Istropolitana, prvních úspěchů se skupinou Blues Five, se kterou dobyl pražskou Lucernu na 2. Československém beatovém festivalu a jejíž existenci utnula nastupující normalizace. Přes angažmá v kapele Gustáva Offermanna, působení v Revival Jazz Bandu, spolupráci s kytaristou Lubošem Andrštem až po vysněnou sólovou dráhu umělce na volné noze.

Během ní se na dlouhá léta propojil mimo jiné s autorem řady textů jeho písní, Milanem Lasicou, ale v posledních letech třeba i s o několik generací mladšími nadanými muzikanty, kteří dávají jeho písním mnohdy netušený, nový rozměr.

Vzpomíná na pohnuté a v případě jeho rodiny i docela absurdní okamžiky spojené s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 i na práci rozhlasového redaktora v normalizačních letech. Otevřeně bilancuje svůj rodinný život, s láskou hovoří o svých dětech, zamýšlí se nad tím, čím to je, že je stále v kondici a plný elánu. Rozhlasové vyprávění Petera Lipy doprovázejí střípky z jeho bohaté diskografie.