Režisér, herec, člověk. Miroslav Macháček zblízka

Vyučí se strojním zámečníkem a teprve po konci 2. světové války začne studovat herectví na pražské konzervatoři. Vystřídá regionální i pražské scény, až roku 1959 zakotví jako režisér v Národním divadle. V 60. letech zažívá svůj vrchol. Otevírá se mu i svět filmu, spolupracuje s nově vzniklým Činoherním klubem. Po sovětské invazi ale vystoupí z komunistické strany a karty se obrátí. Propříště se bude potýkat s politickými tlaky, které mu budou znesnadňovat, leckdy i znemožňovat tvorbu.

Čtěte také

Před sto lety se narodil Miroslav Macháček. Neustále žhnoucí režisér, který se protrápil životem

V polovině 70. let se dokonce nechá internovat v bohnické léčebně, aby jim unikl. Trpí úzkostně depresivními stavy a píše si deníky, které posmrtně vydá jeho dcera Kateřina pod názvem Zápisky z blázince (v tuto chvíli vychází jejich pokračování). Na svou práci naváže dalšími legendárními inscenacemi, avšak hostilní poměry v Národním divadle přetrvávají. Revoluce, které se aktivně zúčastní, sice ideologickou krustu první scény prorazí, ale je už příliš pozdě – zkraje roku 1991 podléhá Macháček rakovině.

„Dělat s ním bylo prokletí, protože jste pak od všech režisérů vyžadovali podobný přístup k práci“, svěřil se František Němec, kterého Macháček obsadil v roce 1982 do role Hamleta. Říká se, že každou svou roli hrál nadoraz a totéž požadoval od ostatních. Provokoval je za tím účelem, nevybíravě napadal a urážel. A to samé dělal i v civilním životě, bohémsky neukotveném, ale zároveň maximálně soustředěném na práci.

Miroslav Macháček a Josef Somr v inscenaci Na dně, 1969|foto:Miloň Novotný, Činoherní klub

Jak na něj vzpomínají jeho bývalí kolegové? Rozhovory s Janem Kačerem, s nímž ho pojilo hlavně působení v Činoherním klubu od poloviny 60. do začátku 70. let, a Jaroslavou Šiktancovou, která mu na přelomu 70. a 80. let režijně asistovala v Národním divadle, jsou svědectvím lidí, kteří mu ve své době byli jedni z nejblíž.