Nejen Haruki Murakami... Sedm literárních příběhů z Japonska

„Japonská literatura, která se honosí jak svou tisíciletou tradicí, tak nositeli Nobelovy ceny, měla v Čechách, respektive v Československu svůj zvuk už ve druhé polovině 20. století díky vynikajícím překladům i zájmu o japonskou kinematografii,“ píše přední česká japanoložka a překladatelka Vlasta Winkelhöferová ve svém Slovníku japonské literatury. Nejznámější jsou mezi českými čtenáři bezesporu prózy Haruki Murakamiho, japonská literatura ale nabízí pozoruhodných tvůrců mnohem více.

Kaidan je podivný nebo strašidelný příběh a jeho vyprávění má v Japonsku pradávnou tradici. Největší popularity tento žánr dosáhl v období Edo v 17.–19. století. Dodnes je to živý pramen inspirace pro japonské spisovatele a současně (jako v případě evropských lidových pověstí) i předmět sběratelské činnosti. Nejznámějším sběratelem kaidanů je zřejmě Lafcadio Hearn, irsko-řecký spisovatel a novinář, který se v Japonsku usadil v samém závěru období Edo. Postupem času se k nám ale v českých překladech dostávají i další sbírky těchto příběhů. Patří k nim i soubor Krabí zjevení Kótaró Tanaky (1880–1941), který přeložili Denisa Vostrá a Petr Holý. Tanaka působil v samé kolébce kaidanů, v Tokiu. Za svůj život jich sesbíral a vydal několik souborů. Příběhy, které uslyšíte ve vltavské řadě Povídka, přibližují jedno z hlavních Tanakových sběratelských témat – starojaponská vyprávění o tajuplných bytostech.

Spisovatel Osamu Dazai (1909–1948) je dnes považován za jednoho z klasiků moderní japonské literatury. Stále je populární zejména mezi dospívajícími čtenáři, tápajícími při hledání svého místa ve světě a směřování vlastního života. Jejich pocity rezonují s hlavními motivy Dazaiova literárního díla. Dazai sám po většinu svého života zápasil s psychickými problémy a závislostmi na alkoholu a narkotikách, které opakovaně vedly k pokusům o sebevraždu, z nichž poslední byl bohužel úspěšný. Většina jeho literární tvorby má silně autobiografické rysy, hlavní hrdina je autorovo alter ego, strádající osamělostí, nerozhodností a zároveň neschopností sblížit se s jiným člověkem. Z Dazaiova díla vybíráme jednu z jeho pozdních povídek Tlukot v překladu Vlasty Winkelhoferové.

Čtěte také

Modř, která spojuje. Jak se modrotisk vtiskl do české, slovenské nebo japonské kultury?

Tvorba japonské spisovatelky Higuči Ičijó (1872–1896) je pro současného evropského čtenáře většinou překvapením. Její život by sám vydal na román: jako dívka získala v soukromých školách kvalitní literární vzdělání. Když otec zkrachoval a zemřel, přestěhovala se s matkou a sestrou do chudé čtvrti Tokia poblíž vykřičené Jošiwary, kde neúspěšně provozovaly krámek. Vydělávala si i psaním dopisů pro kurtizány, publikovala v časopise romantických spisovatelů Bungakkai a ve čtyřiadvaceti zemřela na tuberkulózu. Její literární dílo tvoří čtyři tisíce básní tanka, deník a asi dvacet povídek a novel. Dodnes je opakovaně vydáváno. Portrét Higuči Ičijó dokonce zdobí jednu z japonských bankovek. Ve svých povídkách a novelách se soucitem a empatií nahlíží do světa těch nejubožejších, kterým už zbývá jen málo naděje. Ve svém pohledu na nevěstky, chudáky či potulné komedianty, ve vykreslení atmosféry nuzných tokijských uliček, je Higuči Ičijó nečekaně moderní. Zároveň s tímto všeobecně lidsky srozumitelným tónem však na nás z jejích povídek dýchne zvláštní smutek. Z díla Higuči Ičijó uslyšíte povídku Za úplňku, kterou přeložila Miriam Jelínková.

Doppo Kunikida (1871–1908) pochází z prastaré samurajské rodiny. Do literatury vstoupil jako romantický básník nových forem a také jeho první prózy vyjadřovaly zájem o romantismus a přírodu. Později ale od romantismu přešel k objektivnímu popisu reality, přecházejícímu místy až ke společenské kritice. Taková je i povídka Vrátka z bambusu, kterou v překladu Vlasty Winkelhoferové uslyšíte na Vltavě. Doppo Kunikida je pro svůj zralý a čtivý styl považován za zakladatele moderní japonské povídky a klasika moderní japonské literatury.

Čtěte také

Dřív se v Japonsku nekompromisně bouralo, teď už tu architekti víc myslí na udržitelnost, říká historička architektury Helena Čapková

Za nejvýznamnějšího japonského spisovatele počátku 20. století je pokládán Rjúnosuke Akutagawa (1892–1927). Od počátku své tvorby byl přiřazován k japonským neorealistům, kteří ve své tvorbě úspěšně skloubili nové prvky evropské literatury s japonskými tradicemi. Akutagawa často hledal náměty v historických příbězích, které ale pak dále rozpracovával s mistrným citem pro moderní psychologii postav. Ve svých pětatřiceti letech spáchal Akutagawa sebevraždu. Důvody, které ho k ní vedly, je možné hledat ve strachu z existenčních obtíží i v obavách, že zdědil duševní chorobu, na kterou zemřela jeho matka. Na počest Rjúnosuke Akutagawy se od roku 1935 v Japonsku uděluje jeho jménem literární cena. Je určena nadějným začínajícím autorům a její udělení bývá považováno za vstupní bránu mezi renomované tvůrce. Příští rok v březnu si připomeneme 130. výročí narození Rjúnosuke Akutagawa, které bude i příležitostí k větší prezentaci jeho povídek. Tento týden vybíráme tragikomický příběh Nos v překladu Vlasty Hilské.