Divadelní režisér a básník Jan Borna by oslavil šedesátiny. Poslechněte si jeho vzpomínky

Začátky Dejvického divadla v Praze jsou neodmyslitelně spojené s osobností divadelního režiséra, dramatika a básníka Jana Borny (1960–2017). Do roku 1996 byl jeho prvním uměleckým šéfem, díky němu sem přišel výrazný herecký soubor a vznikly inscenace, které se zapsaly do historie českého divadla. Borna byl režisérem inscenací To je nápad!, Dobrodružství dona Quijota, Mysteria Buffa, Tango, Zpívej, klaune... Na většině z nich se podílel i autorsky. Také díky němu se Dejvické divadlo v roce 1995 poprvé stalo divadlem roku.

Miroslav Hanuš a Jan Borna při zkoušce|foto:Martin Špelda,Divadlo v Dlouhé

Jan Borna působil též jako režisér královehradeckého divadla DRAK, HaDivadla i Volného sdružení režisérů. Od roku 1996 byl kmenovým režisérem a členem uměleckého vedení pražského Divadla v Dlouhé a i zde patřil k nejvýraznějším osobnostem současného českého divadla. Jeho inscenace byly do značné míry autorské, často si sám psal scénáře, nebo výrazně adaptoval předlohu.

Specializoval se na tvorbu pro děti a na rodinné divadlo pro všechny generace. K nejúspěšnějším inscenacím patřilo divadelní setkání s Petrem Skoumalem a jeho dětskými písničkami Kdyby prase mělo křídla, které se v Divadle v Dlouhé hrálo od jeho založení v roce 1996 až do roku 2013 a dosáhlo téměř 300 repríz. Legendární je také divadelní revue podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil.

Stejně úspěšné jsou i Bornovy inscenace pro dospělé, zejména kabarety (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis, Kabaret Kainar-Kainar) uváděné ve foyer divadla.

Jan Borna: Psáno očima (detail obálky)|foto:Nakladatelství dybbuk

Kromě divadelních textů psal Jan Borna také básně, v nakladatelství Větrné mlýny mu vyšly sbírky Malé prosby a Veselá čekárna, v nakladatelství Dybbuk Krajina nad parapetem, Na dosah, O lásce a o ničem a Psáno očima.

První sníh

Rozkročen na prvním sněhovém poprašku
berlemi si přišívám knoflíky
na sněhuláka ležícího stínu.
Mrkev zabodávám jako špičku k naději.
co krok,
to čtyři stopy.
Budoucí paleontolog nepochopí,
jaké zvíře tu
značkovalo krajinu.
Ani já nerozumím svým stopám,
na konci značek
zahynu.

V roce 1992 Jan Borna onemocněl roztroušenou sklerózou, která mu čím dál tím více ztěžovala život i práci. Přesto každý rok připravil novou a vždy zaznamenáníhodnou inscenaci.

Bornovo divadlo vždy vynikalo důrazem na hravost, výtvarnou metaforu a komunikativnost s divákem. Jaký vztah ho poutal k hercům, ukazuje nejlépe fakt, že na předání Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla dorazil s celým svým souborem, bez kterého by podle vlastních slov nevytvořil nic. S Josefem Kroftou formoval po revoluci Katedru alternativního a loutkového divadla, kde jako vynikající pedagog vychoval generace herců, režisérů a dramaturgů.

Jan Borna a Miroslav Hanuš|foto:Martin Špelda,Divadlo v Dlouhé

Jan Borna šel na první stupeň základní školy na konci 60. let minulého století a jak vzpomíná, závan tehdejší svobody a respektu k osobnosti a jejímu růstu se do něj zaryl tak silně, že od roku 1970 se musel vyrovnávat s totalitou a jejími konkrétními důsledky na život společnosti a život ve společnosti. I proto je řada jeho vzpomínek účtováním a zároveň zamýšlením se nad tím, jak by společnost měla fungovat a jaké místo v ní má umění a kultura.

Kromě úvah o umění můžete v Osudech také slyšet ukázky z básnické tvorby Jana Borny, které pro Osudy natočil jeho kolega z Divadla v Dlouhé Miroslav Táborský.