Osudy Josefa Fanty

Po studiích na Lesnické fakultě ČVUT v Praze nastoupil v roce 1954 do Výzkumného ústavu lesnictví a myslivosti – na stanici v Opočně, kde řešil problematiku přirozené obnovy lesa a podrostního hospodaření, i když, jak vysvětluje v Osudech, měl se původně odebrat na umístěnku do lesního závodu Maršov na místo technika k lanovce. Proč? „Za odměnu.“ Už na škole se totiž ukázalo, že se Josef Fanta nebojí ozvat, když se mu něco nelíbí, což se zase nelíbilo tehdejšímu režimu.

Logo|foto:Český rozhlas

Na počátku 60. let začal spolupracovat s lidmi z oblasti ochrany přírody a byl tím, kdo během jediného roku 1962 připravil s obrovským nasazením a jen s několika spolupracovníky založení našeho nejstaršího národního parku, což se podařilo v květnu 1963, kdy byl Krkonošský národní park (KRNAP) vyhlášen. Josef Fanta se tehdy stal náměstkem jeho prvního ředitele pro ochranu přírody a výzkum. Práce bylo tehdy spoustu, jenže přišel srpen 1968.

Pod Správu parku spadalo také Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, které jsem měl na starosti. Občas jsem dělal takové pochůzky po různých svěřených místech a objektech. Jednou jsem takhle přišel k muzeu a viděl, že se tam svítí. Tak jsem si říkal, to bych chtěl vědět, kdo v sobotu večer tady pracuje… vešel jsem a u telefonu seděl úplně cizí člověk, který udílel někomu různé příkazy. Zeptal jsem se ho, co tam dělá. A on – no, já jsem si tady se soudruhem ředitelem domluvil, že budu koordinovat místní skupiny, které mají zabránit demonstracím proti vstupu spřátelených vojsk. Tak jsem mu řekl – klíč! Milého pána jsem vyhodil, zamknul jsem dveře a bylo.

Reakce byla rychlá. Z J. Fanty – odborného pracovníka se stal J.Fanta – topič v muzeu. Podal sám výpověď. Následoval zákaz výkonu povolání, zákaz publikování. Po několika pokusech práci najít, se rozhodl pro emigraci.

Odjet se mu podařilo v sedmdesátých letech, zakotvil v Nizozemském království. Zpočátku pracoval jako „příležitostný pracovník v různých nepravidelných zaměstnáních,“ ale už v roce 1978 nastoupil jako výzkumník do Laboratoře fyzikální geografie a pedologie na Univerzitu v Amsterdamu a po dalších čtyřech letech i do Ústavu výzkumu lesa a přírody DLO ve Wageningen.

Měl jsem v té době obrovské štěstí. V části města, kde jsem bydlel, byl v jedné ulici trh. Chodil jsem si tam nakupovat levné potraviny. A v té ulici byla Fakulta fyzické geografie a půdní vědy amsterodamské univerzity. Před hlavním vchodem stál stojánek a v něm fakultní noviny. Holandštinu už jsem začal trochu chápat, tak jsem si ty noviny vzal a našel tam inzerát, že profesor Fink z katedry ekologie krajiny hledá na půl roku spolupracovníka… tak to začalo.

Ani ne po deseti letech byl Josef Fanta jmenován profesorem krajinné ekologie amsterdamské univerzity a o rok později profesorem lesnické ekologie na Univerzitě ve Wageningen.

Naučil jsem se dívat na les jako na něco, co je v neustálé proměně. Letos to vypadalo v lese takhle, ale napřesrok to bude vypadat jinak. Les není nic statického. Dynamika lesa – to je to, co mě zajímá. Jeho vývoj.

Věnoval se krajinné ekologii, přednášel, účastnil se různých výzkumů, jezdil na konference… Přitom se snažil, jak říká, pochopit mentalitu národa i zemi, její historii.

Bylo to období ohromného pracovního nasazení, ale mě to nabíjelo. Viděl jsem totiž, že o moji práci a zkušenosti je zájem… a ohromně mi vyhovovala holandská mentalita. Když Holanďan řekne ano, je to ano, když řekne ne, je to ne.

Po revoluci v roce 1989 začal jezdit i do Čech. První cesta vedla k rodině, hned druhá do Krkonoš. Tam na vlastní oči uviděl katastrofální zkázu – více než 5 000 hektarů horských lesů zahynulo v důsledku imisní kalamity z hnědouhelných elektráren tzv. Černého trojúhelníku, která Krkonoše zasáhla (spolu s Krušnými a Jizerskými horami).

Lesnický ekolog Josef Fanta|foto:Z archivu Václava Fanty (vnuka)

Poté se Josef Fanta vrátil domů do Wageningen. Právě v té době vznikala nadace FACE (Forest Absorbing Carbondioxide Emmissions), která hledala možnost, kam nasměrovat finanční prostředky na podporu udržitelné péče o lesy a jejich záchranu ve východní Evropě. Podmínkou bylo, že nepůjde o dotaci na pokračování tradičního pasečného hospodaření, ale o pomoc se zavedením přírodě blízkého a k přirozenému stavu směřujícího způsobu péče o lesní ekosystémy.

Nadaci zpočátku zaujala neutěšená situace v Krušných horách. Navrhl jsem jí, aby se soustředila na Krkonoše, protože jde o národní park a ten byl tehdy zařazený na seznam deseti nejvíce ohrožených parků na světě.

Nadace na to přistoupila a díky podpůrnému programu, který J. Fanta s kolegy z Amsterodamu vypracoval, do obnovy lesů investovala, na projekt vyčlenili skoro tři čtvrtě miliardy korun. Po úspěšné realizaci záchranného programu byl Krkonošský národní park vypuštěn ze seznamu ohrožených národních parků.

V roce 2010 se Josef Fanta natrvalo přestěhoval z Holandska do Čech. Je (nebo byl) členem řady vědeckých, odborných a učených společností, má za sebou více než 250 odborných a vědeckých publikací.

Josef Fanta je už držitelem řady cen a uznání. Dostal Cenu ministra životního prostředí, čestná uznání od ministrů životního prostředí Rumunska a Bulharska, je držitelem Královského ocenění „Důstojník Oranžsko-nasavského řádu“ i Ceny Josefa Vavrouška. Když ji v roce 2014 přebíral, v laudatiu zaznělo:

Josef Fanta je rovněž řadu let nepřehlédnutelným fenoménem české veřejné i odborné debaty o tom, jak by měla vypadat péče o lesní ekosystémy a jak by mělo vypadat přírodu respektující lesnické hospodaření… Dokáže jasně a zřetelně říct, že v lesích, které nejsou tou zásobárnou prken, ale mají být svatyní přírody a zdrojem našeho poučení, inspirace a znalostí o přírodě, je třeba se chovat s respektem, úctou a otevřenou myslí, a nikoli s pilou, harvestorem a traktorem.