Z Ruska - 10. ledna

30. prosince loňského roku byl filmový režisér Nikita Michalkov v Kremlu rukou prezidenta Dmitrije Medveděva dekorován řádem Za zásluhy před tváří vlasti 4. stupně. Michalkov poděkoval prezidentovi za vyznamenání, načež sáhl do vnitřní kapsy saka pro papír a jal se číst báseň svého otce Sergeje Michalkova O závistivcích. Cituji ve volném překladu: "A přece jsem básník. Můžete mi nadávat, plkat různé nesmysly; číst mě či nečíst, závidět mi úspěchy a řády, které mám na rozdíl od vás. Jistě vás moc zamrzí, že soupeřit s vámi nehodlám. Na vaše pomluvy, vaše prohlášení a na vás samotné já prostě kašlu. Až zemřu, ač mrtvý budu žít; abych vás naštval chci vlasti dál sloužit." (Připomínám, že Sergej Michalkov, prorežimní sovětský básník a autor textu sovětské, později též ruské hymny, žil v letech 1913 až 2009.) Po recitaci Nikita Michalkov sdělil, že tyto verše jeho otec napsal ve věku třiceti let, tedy v roce 1943, a dodal: "Dnes jsou moje dcery a synové starší, než byl tehdy ten mladý básník. Vlastně bych mohl být jeho otcem, ale čerpám z něho poučení, což doporučuji nám všem, především mým kolegům, kteří se zabývají filmovou tvorbou."

Ludmila Ulická, uznávaná ruská prozaička vydala román Zelený stan (Zeljonyj šaťor) o několika běžných lidech z generace 60. let 20. století a pokouší se odpovědět na tradiční ruskou otázku: Kto vinovat? Neboli Kdo za to může?Autorka vypráví o lidech, jejichž školní léta probíhala v době Stalinovy smrti, mládí v období rozkvětu disidentského hnutí v letech 1960 až 70 a zralost v době smrti básníka Josifa Brodského. Tři spolužáci z Moskvy, Ilja, Micha a Saňa, se přátelí od dětství. Poznáme je, když jsou spolu, ale také každý sám; seznámíme se s jejich ženami, milenkami a tak dále.

Ulická píše o době, kterou důvěrně zná. Čtenáři mladších generací si vybaví ta různá poznávací znamení doby buď z vyprávění předků, nebo z vitrin muzeí. Ruští kritici se shodují na tom, že Ludmila Ulická zbavila ve své knize Zelený stan ruské disidentské hnutí veškeré romantické svatozáře.

Připomněla, že se v něm sešli lidé mnoha přesvědčení. V legendárních ruských kuchyních se scházeli při četbě samizdatu jak vyznavači komunistické ideologie, kteří věřili, že to jen vláda dočasně sešla z pravé cesty, tak ti, kteří snili o zrodu nové spravedlivé společnosti, ale i věřící, kteří toužili po svobodě vyznání a po nezávislosti své vlasti. Všechny je spojovala svoboda myšlení a odpor ke snahám státu učinit z nich část anonymního davu bez tváře. Není divu, že ze tří kamarádů uspěl v životě jen muzikant Saňa - díky fiktivnímu sňatku mohl odjet ze Sovětského svazu. Ke klíčovým tématům románu patří iniciace - přeměna jinocha v muže, přechod z dětství do dospělosti. Autorka se domnívá, že tuhle etapu většina mužů z jejího okolí nepřekonala, jak o tom svědčí věta: "Žijeme ve společnosti infantilních nedospělců, věčných puberťáků, kteří si na dospělé jenom hrají."